Historie

Mýty a legendy
Nástup vědy
Výzkum ve 20. století
Statistiky hazardů
Náměty k dalšímu studiu
Odkazy

Člověk byl vždy součástí přírody, a proto také byl vždy vnímavý k procesům, které se v přírodě odehrávají. Mezi tyto jevy patří i různé přírodní katastrofy, které od nepaměti provázejí lidskou společnost. V dávných dobách byly podobné události často připisovány existenci různých nadpřirozených sil a božstev. S rozvojem vědy se tento pohled změnil a do popředí se dostalo racionální vysvětlení příčin katastrof. Přesto mnoho lidí nepřestaly otázky týkající se environmentálních hazardů a přírodních katastrof fascinovat, což jen dokládá zájem médií o katastrofy všeho druhu. Cílem této kapitoly je shrnout, jak se měnil pohled lidí na problematiku hazardů a katastrof v průběhu dějin.

Mýty a legendy

Nejstarší záznamy o přírodních katastrofách a environmentálních hazardech se zachovaly jako součást nejstarších mýtů a legend lidstva. Tato vyprávění vznikala v dávné historii a do dnešních dnů se zachovala většinou v písemné podobě. Ta vycházela z ještě starší ústních tradic podobných těm, které jsou stále součástí kultur původních obyvatel amerického kontinentu, Austrálie nebo Oceánie. Ačkoli vznikaly v různých dobách a na různých místech Země, mají tato vyprávění nemálo společných rysů. V mnohých se objevují zprávy o potopě světa nebo zániku bájné civilizace. Přírodní katastrofy mají v těchto záznamech často stejnou příčinu - bývají považovány za činy jednoho nebo několika všemocných bohů.

Obr. 1: Podle japonské mytologie jsou původci zemětřesení sumci. Dobrý duch daimyodžin trestá jednoho z nich, který zatřásl Tokiem (převzato: KUKAL, Z., 1983, 25).

Asi nejznámějším mýtem, který popisuje velkou přírodní katastrofu je starozákonní potopa světa. Je pravděpodobné, že je záznamem o velikých záplavách, které v dávnověku postihly oblast Blízkého Východu. Ačkoli příběh biblického Noema je jistě nejznámější, rozhodně není jediný svého druhu ve starověkých legendách. Podobnou (pokud ne stejnou událost) popisuje i mezopotamský Epos o Gilgamešovi. Jeden z jeho hrdinů - Utnapištim - staví stejně jako Noe archu, v níž zachraňuje živočišné druhy před zkázou v bouřlivých vodách. I když přímé důkazy, které by usnadnily datování nebo lokalizaci těchto katastrof, chybí, narazili archeologové při vykopávkách v mezopotamském městě Uru na vrstvu jílových usazenin silnou asi 2 m, která jasně ukazuje na existenci jedné nebo několika velkých záplav. Tyto záplavy se mohly posléze stát námětem pro zmiňovaných mýtů (FAGAN, B. M., 2005, 26).

Obr. 2: Středověké vyobrazení konce biblické potopy světa (převzato: FAGAN, B. M., 2005, 25).

Téma potopy světa není ovšem vázána pouze na oblast Středozemního moře nebo Blízkého východu. I ostatní národy světa mají svého "Noema". Například v kultuře mexických Zapotéků se jmenuje Tezpi a stejně jako Noema jej vyvolili bohové k záchraně všeho tvorstva (BRYANT, E., 2005, 2). Mohlo by se tedy zdát, že námět potopy světa je jakýmsi lidským archetypem, i když je pravděpodobnější, že jednotlivé zprávy popisují konkrétní události. Ve vnitrozemí jsou to většinou záplavy v důsledku velkého množství srážek, tání sněhu, nebo zemětřesení (např. protržení hrází jezer), v pobřežních oblastech mohou být příčinou vlny tsunami (pobřeží Tichého oceánu).
Legendy o zániku bájných civilizací mají svůj původ s největší pravděpodobností v událostech spojených s vulkanickou činností a zemětřesením. Objevují se v literárních památkách Indie a Číny, i v orální tradici kmenů v Severní Americe. Nejznámější je ovšem legenda o zmizení bájné Atlantidy, kterou poprvé popsal Platón ve svém spise Critias a která vyvolala v historii již tolik dohadů, spekulací i teorií. Vysvětlením této záhady jsou pravděpodobně události spojené s výbuchem sopky na ostrově Théra roku 1470 před Kristem.
Legendy však nejsou pouze záležitostí dávné historie. Dalo by se říci, že člověk, který postrádá logické vysvětlení přírodního jevu, vždy tíhne k vysvětlení nadpřirozenému. Po výbuchu indonéské sopky Krakatau roku 1883 se v kulturách tamějších přírodních kmenů nedlouho poté objevila mýtická vyprávění popisující právě tuto událost. Stejným způsobem jsou erupce havajských sopek reflektovány v kultuře původních obyvatel ostrovů.
Neméně zajímavý býval i způsob vysvětlení jevů spojených se zemětřesnou aktivitou. Země byla často zobrazována, jak je nesena nějakým bájným zvířetem, jehož pohyb způsobuje na Zemi otřesy. V Mexiku to byla obrovská žába, v Japonsku sumec (KUKAL, Z., 1983, 24). Nabízena ale byla i jiná vysvětlení. Často to byl hněv nebo zápas bohů, jindy boží trest. Zničení města Sodomy, s největší pravděpodobností důsledek ničivého starověkého zemětřesení v oblasti Mrtvého moře, je Biblí popisován jako trest za hříšné chování jeho obyvatel.

Obr. 3: Středověká představa o konci Sodomy (převzato: FAGAN, B. M., 2005, 34).

Závěrem je možno říci, že přírodní katastrofy byly v dávných dobách lidmi považovány především za nadpřirozené, boží úkazy. Svoji moudrost ukryli naši předkové do mýtů a legend. Lze předpokládat, že tyto legendy neměli pouze funkci vysvětlovací, ale zároveň i edukativní (biblická potopa nebo zničení Sodomy jasně ukazovaly důsledky hříšného chování). Pro nás mají tyto legendy a mýty ještě jeden aspekt - jsou to záznamy o dávných přírodních katastrofách.

Nástup vědy

Pohled na přírodní katastrofy jako na boží činy se v povědomí lidí udržel poměrně dlouho. Zlom v tomto pojetí nastal až v 18. století, a to hlavně vlivem myšlenek evropského osvícenství. V roce 1755 postihlo portugalskou metropoli Lisabon, jedno z největších obchodních středisek své doby, katastrofální zemětřesení (o síle asi 9 stupňů Richterovy škály), znásobené následky tsunami a rozsáhlých požárů. Ačkoli mnoho lidí považovalo toto neštěstí stále za boží vůli, postupně začal převládat názor osvícenských učenců jako byl Rousseau nebo Kant, který vysvětloval katastrofu jako přirozenou přírodní událost.
Vědecké myšlení se v pak průběhu 18. století rozdělilo do dvou hlavních teoretických konceptů (BRYANT, E., 2005, 3). Prvním z nich byl katastrofizmus. Jeho stoupenci víceméně stále považovali přírodní události za boží činy a vývoj světa byl podle nich formován těmito náhlými intenzivními katastrofami. Pouze to jim totiž mohlo potvrdit biblický počátek světa, který byl vypočten na rok 4004 před Kristem.
Druhým hlavním myšlenkovým proudem, inspirovaným především díly Charlese Lyella, byl aktualizmus. Na rozdíl od katastrofizmu předpokládá tato teorie, že vývoj světa je formován dlouhodobými malými změnami, a ne velkými jednorázovými událostmi. Současnost je tak klíčem k minulosti, podle současných událostí můžeme rekonstruovat historický vývoj. Jednou z hlavních myšlenek aktualizmu je natura non facit saltum - příroda nedělá skoky.
I přes tyto pokroky ve vědě zůstalo studium přírodních katastrof a environmentálních hazardů považováno spíše za okrajovou součást ostatních věd - geologie, geografie nebo stavební inženýrství. Více pozornosti získává tato problematika až od poloviny 20. století.

Výzkum ve 20. století

Ačkoli základy vědeckého výzkumu přírodních katastrof a environmentálních hazardů byly položeny již dříve, opravdový soustředěný výzkum této problematiky započal až od poloviny 20. století. V předchozím období byly hazardy považovány za jevy zcela oddělené od lidské společnosti, které je možno kontrolovat a zvládat (povodně například stavbami velkých přehradních nádrží).
Tento názor se ale v průběhu 20. století začal pomalu měnit, narůstal vliv nového ekologického pojetí přírodních hazardů (BRYANT, E., 2005, 4). Jedním z průkopníků nového pohledu se stal Gilbert White, vědec, který se zabýval problematikou úpravy vodních toků v USA. V jeho pojetí hazardů je kladen důraz na vzájemně se ovlivňující přírodní a antropogenní faktory. Gilbert White je považován za zakladatele chicagské školy environmentálních hazardů.
V 70. letech dochází k dalšímu rozvoji a diferenciaci studia. Hlavním cílem mnoha vědců z různých oborů - geologů, hydrologů nebo stavebních inženýrů - byla možnost předpovědi přírodních jevů a zmírnění následků katastrof. Z teoretického hlediska se vydělují dva hlavní přístupy ke studiu environmentálních hazardů. Geografové razí tzv. hazard-based approach (SMITH, K., 2002, 4). Důraz je kladen na studium příčin vzniku hazardů, jejich kontrolu, a dále pak na předpověď a přizpůsobení následkům možných katastrof. Oproti tomu sociologové přijímají tzv. disaster-based view (SMITH, K., 2002, 4). Cílem je výzkum kolektivního chování lidí při vzniku katastrofy a role připravenosti na ni.
V 80. letech 20. století se do popředí zájmu vědců dostávají země rozvojové země třetího světa. Hlavním předmětem výzkumu se stává vliv zaostalé ekonomiky a doznívajícího kolonialismu na vznik hazardů. Hlavním sociologickým konceptem je vulnerability to disaster (SMITH, K., 2002, 5), tedy zranitelnost skupin obyvatel vůči hazardu. Zároveň s tím roste i role mezinárodní humanitární pomoci takto postiženým skupinám.
80. léta zaznamenala i zvětšení objemu studia, které spadá pod označení environmentální hazardy. Do této kategorie už nepatří pouze přírodní hazardy, s rozvojem průmyslu totiž narůstá i počet průmyslových katastrof. Za všechny můžeme jmenovat nukleární nehodu na ostrově Three Mile Island (1979), únik kyanidu v indickém městě Bhópálu (1984) nebo neštěstí v ukrajinské jaderné elektrárně Černobyl (1986). Často se rovněž stává, že je téměř zcela nemožné oddělit přírodní a antropogenní příčiny katastrofy. Čím dál více proto dochází ke sbližování studia přírodních a technologických hazardů.
Na začátku 21. století je studium environmentálních hazardů již zcela komplexní a diverzifikovanou vědní disciplínou. Přesto stále chybí univerzální definice pro některé základní koncepty. Rozdíl zůstává mezi pojetím problematiky z hlediska přírodních a sociálních věd. Zatímco přírodovědné hledisko se zaměřuje na studium příčin hazardů, pro sociology je hlavním předmětem výzkumu reakce společnosti na vzniklé katastrofy.
Důležitým pokrokem v posledních letech je zahájení debaty na mezinárodní úrovni. Jedná se především o společné postupy při ochraně před environmentálními hazardy. K. Smith (2002, 5) uvádí čtyři hlavní oblasti mezinárodní spolupráce:

• anti-hazard measures (opatření proti vzniku hazardu)
• response and recovery planning (plány na obnovu po katastrofě)
• emergency warnings (krizová hlášení)
• land use management (management využití krajiny)

Současná věda se soustřeďuje na globální pojetí environmentálních hazardů, na společné prognózování hazardů a ochranu před následky přírodních katastrof. Součástí debaty se stávají i otázky vlivu klimatické změny nebo nárůstu lidských sídel na frekvenci a intenzitu přírodních jevů.

Statistiky hazardů

Přestože přírodní katastrofy provázejí lidstvo po celou době existence, historie jejich systematického pozorování je mnohem kratší. Ucelené záznamy o katastrofách a hazardech pocházejí až z posledních dvou století. Zde uvádíme statistiky hazardů ve 20. století.

Náměty k dalšímu studiu

1) Pokuste se najít ve světové literatuře další mýty, které mohou být skrytými záznamy o přírodních katastrofách.

2) Vyhledejte hlavní průmyslové katastrofy 20. století. Jaké byly jejich příčiny a následky?

3) Zjistěte, jaké existují mezinárodní programy (případně organizace) na pomoc lidem zasaženými přírodními katastrofami. Jaké mají úkoly a cíle?

Odkazy

Atlantida - mýty a fakta

Historie Atlantidy

Tajemství Atlantidy

Noe a biblická potopa

Sedm přírodních katastrof

>> Nahoru <<