Potopa světa

"I řekl Bůh Noemu: "Rozhodl jsem se skoncovat se vším tvorstvem, neboť země je plná lidského násilí. Zahladím je i se zemí. Udělej si archu z goferového dřeva… Hle, já uvedu potopu, vody na zemi, a zahladím tak zpod nebe všechno tvorstvo, v němž je duch života."

GENESIS 6, 13-17

Starozákonní příběh o potopě světa je popsán v knize Genesis. Bůh se rozhodl zahubit lidstvo pro jeho hříchy a očistit tak Zemi. Zachráněn měl být pouze Noe, neboť on jediný byl člověk spravedlivý. Na boží příkaz postavil Noe obrovskou loď - archu, na kterou se pak nalodil se svou rodinou a se zástupci všech živočišných druhů. Potopa trvala 40 dní a 40 nocí. Poté začaly vody opadat a archa přistála na biblické hoře Ararat. Když pak vypuštěná holubice přinesla Noemovi zpět zelenou ratolest, bylo jasné, že vody opadly a potopa skončila. Noemovův rod pak znovu osídlil očištěnou Zemi.
Biblický příběh je jistě nejznámějším vyprávěním o potopě světa. Není ovšem zdaleka jediným záznamem o podobné události. Podobné příběhy jsou zpracovány v mezopotamském Eposu o Gilgamešovi nebo v řecké báji o Deukaliónovi. Tento mýtus dokonce není vázán ani na starověkou oblast kolem Středozemního moře. Podobné legendy existují i v kulturách původních obyvatel Ameriky a tichomořských ostrovů. I když se nabízí vysvětlení, že všechna vyprávění jsou odrazem stejné události, je pravděpodobnější, že jsou reakcí na různé lokální přírodní katastrofy (přinejmenším legendy, které pocházejí z Evropy a Blízkého Východu oproti zámořským mýtům).

Obr. 1: II. tabulka mezopotamského Eposu o Gilgamešovi, která popisuje příběh Utnapištima a potopy světa
(převzato: FAGAN, B. M., 2005, 26).

Nejblíže k biblickému zpracování potopy světa má mezopotamské vyprávění, které je součástí Eposu o Gilgamešovi. Mezopotamský hrdina se jmenuje Utnapištim, a stejně jako Noe přežil s manželkou potopu a dokonce pak od bohů obdržel nesmrtelnost. Starověká Mezopotámie se rozkládala na území dnešního Iráku, mezi řekami Eufrat a Tigris. Můžeme tedy předpokládat, že zde byly záplavy poměrně častou událostí, zvláště když došlo k rychlému tání sněhů na horních úsecích obou řek. Ve 20. letech 20. století prováděl anglický archeolog Leopard Woolley vykopávky v lokalitě starověkého města Uru. Když narazil na silné vrstvy jílu, byl přesvědčen, že nalezl důkaz o potopě světa. Jak se později ukázalo, šlo o velice lokální záplavy, které nezasáhly ani celý Ur, natož celou oblast Blízkého Východu. Nicméně je možné předpokládat, že některá z podobných starověkých záplav mohla sloužit za námět pro uvedené legendy.
Zcela nové světlo na záhadu potopy světa vrhly výsledky výzkumu amerických geofyziků, Williama Ryana a Waltera Pitmana, kteří zkoumají oblast Černého moře. Tito vědci chápou potopu jako skutečnou rozsáhlou katastrofu, která se odehrála na březích Černého moře asi v polovině 6. tisíciletí před Kristem. Tehdy bylo Černé moře sladkovodním jezerem, jehož hladina byla asi 150 metrů pod hladinou moře. V důsledku tání ledovců na konci doby ledové ovšem došlo k vzestupu hladiny světového oceánu. Slaná voda Středozemního moře se začala valit přes Dardanely do Marmarského moře, kde úzký pruh pevniny odděloval jezero od mořských vod. S dalším zvyšováním hladiny oceánu byla ovšem i tato země postupně zaplavována. Rozhodující úlohu poté sehrálo zemětřesení, které rozlomilo pruh pevniny a slaná voda se přes Bospor vřítila do sladkých vod jezera. Rayn a Pitman odhadují, že úžinou Bospor proudilo do Černého moře asi 16000 m3 vody denně po dobu dvou let. Hladina jezera se tak denně zvedala asi o 15 cm a pobřežní krajina mizela rychlostí asi 2 km za den.

Obr. 2: Černomořská potopa, ke které došlo v polovině 6. tisíciletí před Kristem (převzato: FAGAN, B. M., 2005, 29).

V nížinatých oblastech kolem původního jezera žilo ve starověku původní zemědělské obyvatelstvo. Tito lidé tedy museli prchat před stoupající vodou ze své původní domoviny a poté se rozešli do různých oblastí Blízkého Východu. S sebou si odnesli vzpomínky na tuto katastrofu, které postupem času ztratily historickou přesnost a v podání starověkých umělců se přeměnily do podoby mýtických vyprávění. Jednou z těchto vzpomínek potom může být biblický příběh, jinou vyprávění o Deukaliónovi nebo Utnapištimu.
Teorii obou amerických vědců je možné jen těžko prokázat, první výzkumy na dně Černého moře ovšem potvrdily zbytky zemědělského osídlení, nyní v hloubce kolem 9 m. A protože výzkum ještě zdaleka není u konce, zdá se, že předpoklad Rayna a Pitmana nelze jen tak opominout jako jedno z možných vysvětlení této starověké záhady.

>> Zpět <<