Sopečné katastrofy

Ostrov Théra (Santorini), Středozemní moře, 1470 př. Kr.
Vesuv, Neapolský záliv, starověká Itálie, 79 po Kr.
Tambora, ostrov Sumbawa, Indonésie, 1815
Ostrov Krakatau, Indonésie, 1883
Mt. Pelée, ostrov Martinique, 1902
Pinatubo, ostrov Luzon, Filipíny, 1991

Ostrov Théra (Santorini), Středozemní moře, 1470 př. Kr.

Exploze vulkánu na středomořském ostrově Théra (dnes Santorini) byla jednou z největších sopečných erupcí v historické době. Výbuch zcela zničil antickou kulturu ostrova a celé území bylo pokryto vrstvou tefry o mocnosti 60 m. Zaznamenán byl i kronikáři ve vzdáleném Egyptě. Po události zbyla kaldera dvakrát větší než po explozi Krakatau v roce 1883 (viz. dále). Erupce rovněž generovala vlnu tsunami, která oběhla celé Středomoří a poničila pobřežní oblasti. Tato katastrofa je pravděpodobným původním námětem vzniku legendy o zmizení bájné Atlantidy.

Obr. 1: Současný pohled na středomořský ostrov Santorini. Viditelná je kaldera vznikla při erupci roce 1470 př. Kr.
(zdroj: http://www.wikipedia.org/).

Vesuv, Neapolský záliv, starověká Itálie, 79 po Kr.

Velmi známá erupce sopky Vesuv, která se dnes nachází nedaleko jihoitalské Neapole, nastala 24 srpna roku 79. Při události byla zničena dvě římská města - Pompeje a Herculaneum. Přesný popis katastrofy se zachoval díky zápiskům římského občana Plinia Mladšího, které v dopise poslal známému tehdejšímu historikovi, Tacitovi.
Vesuv začal projevovat známky života již několik dní před samotnou erupcí, a to sérií zemětřesných rojů v okolí sopky. Tehdejší obyvatelé ovšem nevěděli o podobných souvislostech mezi zemětřesením a sopečnou činností a mnozí ani netušili, že Vesuv je vulkán, který představuje značný hazard. Osudný den se však hora probudila mohutnou explozí. Pyroklastický oblak, který obsahoval až 4 km3 materiálu, byl vynesen do výše 32 km a na občany Pompejí začala dopadat žhavá tefra. Ta nakonec zapříčinila i zánik tohoto města. Většina obětí zemřela v důsledku otravy toxickými plyny, na následky inhalace popele a závalů uvnitř staveb. Pyroklastický materiál následně celé město pohřbil vrstvou o mocnosti 3 m. Znovu objeveno bylo až při vykopávkách na konci 18. století. Herculaneum, ačkoli leží blíže kráteru sopky, bylo díky směru větru uchráněno od spadu tefry. Jeho obyvatelé ale zahynuli, když město dostihlo žhavé mračno.

Obr. 2: Model erupce Vesuvu v roce 79 (zdroj: http://www.wikipedia.org/).

Celkový počet obětí je těžké přesně určit. V Pompejích tehdy žilo 10 - 20 000 Římanů, v Herculaneu asi to bylo asi 5000. Při archeologickém průzkumu bylo objeveno přibližně 1100 těl zakonzervovaných pod nánosy tefry. Ačkoli všichni obyvatelé těchto měst při katastrofě jistě nezemřeli, počet obětí byl jistě mnohonásobně vyšší. Katastrofa také zcela změnila vzhled Vesuvu, byla vytvořena rozsáhlá kaldera (dnešní Monte Somma).

Obr. 3: Současný stav římského města Pompeje. V pozadí je vidět Vesuv, menší vrchol napravo je stěna kaldery Monte Somma
(zdroj: http://www.wikipedia.org/).

Tambora, ostrov Sumbawa, Indonésie, 1815

Erupce indonéské sopky Tambora v roce 1815 bývá považována za největší sopečnou katastrofu v historické době. Celá událost se odehrávala od 10. do 15. dubna zmíněného roku. Při gigantické explozi byla vyvržena pyroklastika o objemu asi 100 km³, které ovlivnily i globální klimatickou situaci v následujícím roce. Výbuch vytvořil kalderu o průměru 7 km a nadmořská výška sopky byla snížena o 1300 m. Přímými následky katastrofy zemřelo 10 000 lidí, zcela zničeny bylo i několik sousedních ostrovů. V celé oblasti na nepřímé důsledky (hladomor, nemoci) zahynulo dalších 82 000 obyvatel. Další oběti můžeme připočítat z celého světa v souvislosti s hladomorem v dalším roce.
Pyroklastický materiál, který byl vynesen až do stratosféry, ovlivnil v následujícím roce (1816) klima na celé planetě. Tento rok, kdy globální teplota poklesla o 0,3°C, byl nazván rokem bez léta. V mnoha oblastech se neurodilo. Například až v americké Nové Anglii napadlo v srpnu velké množství sněhu.

Obr. 4: Satelitní pohled na vulkán Tambora (zdroj: http://www.wikipedia.org/).

Přesto největší vulkanická událost v historii lidského rodu ještě mnohokrát předčí i tuto katastrofu. Asi před 75 000 let proběhla erupce supervulkánu Tobo na ostrově Sumatra. Do atmosféry bylo vyneseno přes 2800 km³ pyroklastik. Tato vskutku kataklyzmatická exploze musela mít obrovský vliv na globální klima. Existují důkazy (analýza DNA), že tehdejší populace Homo sapiens poklesla o několik desítek tisíc v důsledku následné vulkanické zimy.

Ostrov Krakatau, Indonésie, 1883

Erupce sopečného ostrova Krakatau proběhla v několika fázích na konci srpna roku 1883. Pyroklastický oblak dosáhl výšky 27 km a objem vyvržené tefry asi 25 km³. Tato událost bývá považována za vůbec nejsilnější vulkanickou explozi, která byla slyšitelná až ve vzdálenosti 4800 km poblíž ostrova Mauritius. Erupce generovala i několik vln tsunami, které byly zaznamenané i na Britských ostrovech. Celkový počet obětí spojených s katastrofou přesáhl 36 000. Po erupci se propadem do magmatického krbu vytvořila kaldera, z níž v současnosti již vyrostl nový aktivní kužel pojmenovaný Anak (=dítě) Krakatau.

Obr. 5: Vyobrazení sopky na ostrově Krakatau z počátku 19. století (zdroj: http://www.wikipedia.org/).

Mt. Pelée, ostrov Martinique, 1902

Katastrofa pod vulkánem Mt. Pelée 8. května 1902 je největší neštěstí způsobené žhavým mračnem. Známky sopečné aktivity před osudným dnem nebyly považovány za důležité a město St. Pierre ležící na pobřeží ve vzdálenosti 6 km od Mt. Pelée nebylo z tohoto důvodu evakuováno. V ranních hodinách vypustil vulkán žhavé mračno, které mělo u kráteru teplotu 1000°C. Za několik minut se rychlostí kolem 160 km přihnalo do města a díky teplotě 700°C zničilo téměř vše. Zahynulo 30 000 lidí a celá oblast byla pokryta 30 cm vrstvou popela.

Obr. 6, 7: Dvě dobové fotografie katastrofy Mt. Pelée z roku 1902. Vlevo pyroklastický oblak s žhavým mračnem, vpravo zničené město St. Pierre (zdroj: http://volcano.und.edu/).

Pinatubo, ostrov Luzon, Filipíny, 1991

Událost na ostrově Luzon na začátku června 1991 je jednou z největších erupcí 20. století. Při erupci sopky Pinatubo, která dřímala posledních 500 let, bylo vyvrženo 25 km³ tefry, která pokryla území o rozloze 120 000 km². Oblak pyroklastik dosáhl 7 km a přísun slunečního záření díky tomu poklesl o 5%. Exploze vytvořila kalderu o průměru 2,5 km.
Jednou z pozitivních stánek katastrofy byla její přesná předpověď, která vedla k rozsáhlé evakuaci místního obyvatelstva. Zahynulo tak "pouze" 300 lidí. Nicméně obrovské byly ostatní následky erupce. Spad tefry, žhavá mračna a laharové proudy zničily vegetaci, lidská sídla a infrastrukturu v poměrně velkém okolí sopky. Poničeno bylo na 75 000 domů a postiženo 2,1 mil. obyvatel. Sopečné látky, které se dostaly do stratosféry znatelně poškodily i ozonovou vrstvu. Hodnoty ozonu na jižní polokouli v roce 1992 byly vůbec nejnižší za celou dobu měření stavu ozonosféry.

Obr. 8: Pyroklastický oblak při erupci vulkáno Pinatubo v roce 1991 (zdroj: http://www.wikipedia.org/).

>> Zpět <<