Vědkyně SCI MUNI k otázce gender a věda
Jak se vám dařilo spojovat rodinný a profesní život od roku 1990, když jste měla malou dceru a využili jste s manželem (Janem Šmardou) možnost odjet do USA? On měl práci na State University of New York. Dostala jste se i vy k vědecké práci v laboratoři?
Já do USA jela s představou, že tam strávím mateřskou dovolenou a budu doma, jako bych byla doma tady. Ale souhrou okolností jsem později do práce nastoupila taky. Přijímací rozhovor do laboratoře Pauly Enrietto jsem se svou budoucí šéfkou vedla naprosto otevřeně a řekla, že mám dceru, které jsou 2 roky. Ona měla dítě asi pětileté, tak to chápala. A navíc měla i pozitivní zkušenost s „člověkem z východu“, jak to nazvala, který se velmi osvědčil. Prostě mi dala důvěru, povzbuzení a pochopení, jak lidsky, tak profesně. Upřímně jsem jí řekla, co umím, a co neumím. Ona na to, že pokud mám znalosti, techniky v laboratoři se naučím, a za tři měsíce už budu zase já zaučovat nové lidi. A přesně tak to proběhlo. Náplní práce jsem se dostala ke zkoumání eukaryotické buňky a její nádorové transformace, tedy k tématu, kterému jsem se pak věnovala i dále.
Jak jste zvládala péči o dítě a práci v laboratoři?
Bylo to enormně náročné. Můj muž pracoval od nevidím do nevidím, to pro mě nebylo možné. Já měla pro práci přesně vymezený čas, mezi odevzdáním a vyzvednutím dcery ze školky. Dcera měla dva roky a tři měsíce, když šla do školky. A školku měla perfektní. Sice to, co jsem vydělala, jsem víceméně dala za školku, ale dcera v ní byla moc spokojená. A to bylo pro mě to hlavní.
prof. RNDr. Jana Šmardová, CSc. (*1961−†2023)
profesorka – Oddělení genetiky a molekulární biologie
Ústav experimentální biologie
Foto: Irina Matusevich
Vybavuje se mi scéna z filmu Skrytá čísla (Hidden Figures – vřele doporučuji) popisujícího strhující příběh tří Afroameričanek, které v době, kdy byla kybernetika v plenkách, dostaly možnost pracovat v NASA. Třem geniálním ženám byly svěřeny výpočty klíčové pro úspěch kosmické mise Johna Glenna, ale nikdo z kolegů si nevšiml, že na prestižním pracovišti jsou pouze toalety pro bílé a že vědkyně hrající o čas absolvují každou přestávku přespolní běh někam k plotu celého areálu. S trochou nadsázky to dobře popisuje pozici žen ve vědě. Společnost si už uvědomuje, že nemůže promarnit jejich potenciál, a dovoluje jim soutěžit ve stejné disciplíně, ale (převážně mužské) prostředí na ně není úplně připraveno. Ani v tom nemusí být úmysl nebo zlá vůle, ale nikoho prostě vůbec nenapadne, že staré vzorce chování mohou být diskriminační. Ale on se nedá úplně oddělit genderový a generační problém. Věřím, že s postupnou generační obměnou budou na vedoucí pozice přicházet lidé, kteří nebudou zatížení konzervativním myšlením a situace se zlepší. Třeba i proto, že dnes už je otázka skloubení kariéry a osobního života důležitá pro mladé lidi bez rozdílu pohlaví.
Pokud ztratíme po cestě většinu žen, ztratíme polovinu talentů, které mohou posunout vědu kupředu. Není to o kvótách, našim cílem by nemělo být, aby někde bylo 50 % žen, mužů, Čechů, cizinců… Cílem by mělo být, aby talenty dostaly šanci, abychom je zbytečně neztráceli kvůli různým znevýhodněním. Aby ti, kdo mají schopnosti a chtějí pracovat ve výzkumu, dostali příležitost a rovné podmínky. Ženy, stejně jako muži, musí mít možnost se v každé fázi své kariéry rozhodnout o své cestě, a pokud se rozhodnou pro vědu, neměly by se cítit nevítané, trpěné a podceňované. Ale tohle všechno začíná už výchovou v rodině. Potřebujeme sebevědomé a tolerantní mladé lidi, ženy jako muže. Měli bychom nabízet mladým rodičům různé možnosti, respektovat jejich rozhodnutí a podpořit je v jejich volbách.
prof. RNDr. Jana Klánová, Ph.D.
ředitelka centra RECETOX
RECETOX
Celý rozhovor si přečtete zde.
Foto: Martin Kopáček
Prostředí akademického světa není nakloněno variantě vést plnohodnotný rodinný nebo osobní život a současně působit v manažerské pozici nebo vést výzkum na kvalitní až špičkové úrovni. Uspořádání priorit je klíčový předpoklad pro vytvoření rovnováhy, která je dlouhodobě udržitelná. U každého pracovníka jsou priority uspořádány odlišně. Moji úlohu vedoucího vidím především ve snaze nalézt kompromis, který bude vyhovovat zaměstnanci, ale současně nebude mít vliv na pracovní výkon nebo narušovat činnost pracoviště. V současnosti již zaběhnuté home office nebo vzdálené přístupy jsou jednou z možných strategií. Také rozličné komunikační kanály pomáhají udržovat kontakty a vazby na řešené úkoly bez nutnosti se fyzicky potkávat nebo sdílet pracoviště. V minulosti se mi osvědčily také dlouhodobé pracovní pobyty v zahraničí, které lze realizovat s rodinou.
Role žen v akademickém světě není jednoduchá a vynakládaná podpora je na místě. V zahraničí je situace v akademickém prostředí přímým odrazem postavení žen ve společnosti. V profesním životě jsem zažila oba extrémy, naprostou rovnoprávnost, kde ženy zastávaly pozice vedoucích a pro okolí byl tento stav naprosto přirozený, i situaci, ve které jsem jako žena, ačkoliv v roli koordinátora nebo vedoucího týmu, nebyla vpuštěna na jednání s mužskými partnery. Situace v české vědě se podobně jako v mnoha jiných oblastech nachází někde uprostřed. Žen ve vedoucích pozicích okolo sebe nevidím mnoho, ale na jednání mě vždy pustí.
doc. RNDr. Petra Urbanová, Ph.D.
ředitelka Ústavu antropologie
Ústav antropologie
Celý rozhovor si přečtete zde.
Foto: Oliver Staša
Myslím si, že mnohé ženy po mateřské dovolené – nebo rodiče po rodičovské dovolené – chtějí co nejdříve pracovat, třeba jen na menší úvazek. A to jim naše fakulta umožňuje. Je skvělé, že na fakultě máme ve vedoucích pozicích osobnosti, jako jsou např. ředitelka RECETOX, prof. Jana Klánová, nebo ředitelka NCBR, prof. Michaela Wimmerová. Ty nabízejí mladým rodičům různé možnosti, respektují jejich rozhodnutí a podporují je v jejich volbách.
Zvládnout rodinný i profesní život usnadňuje mým kolegům s hodně malými dětmi zejména možnost práce z domu, kterou Enantis coby spin-off společnost MU, umožňuje. Už jen když ušetříte hodinu, dvě, které běžně lidé tráví dopravou do zaměstnání, je to velká časová úspora. Dále možnost flexibilní pracovní doby a určitě také školka. Je skvělé, že se na PřF MU a fakultám v rámci kampusu Bohunice povedlo mít školku kousek od zaměstnání.
A na jaké problémy související s genderem jsem jako žena ve vědecké profesi narazila? Občas se takové situace vyskytnou... Když se například žena hlásí na pozice výzkumníka, dotazy na to, zda máte malé děti a zda zvládnete skloubit rodinu i děti, padají. Někdy přímo nepadají, ale jsou brány v potaz. Mužů se myslím na tyto věci nikdo neptá. Dnes se to hodně mění, např. EMBO organizace nebo EU vypisuje projekty, které se snaží ženy ve vědě podporovat.
doc. Mgr. Radka Chaloupková, Ph.D.
vedoucí výzkumu, spin off společnost Enantis
docentka, Ústav experimentální biologie
Celý rozhovor si přečtete zde.
Foto: Helena Brunnerová
Zásadní pro mě bylo už v rané dospělosti mít děti, dobře je vychovat a mít na ně čas, dokud to budou potřebovat. Být dětem k dispozici při nemoci, nespoléhat se při péči o ně na cizí lidi nebo prarodiče, i když jejich občasná pomoc je milá. Chtěli jsme to s manželem, jejich otcem, zvládnout sami.
Přizpůsobili jsme tomu naše bydlení v centru města, kde máme všude blízko, děti školy a kroužky a my práci. Když mi zavolali ze školy, že synovi není dobře, odhodila jsem motyku nebo myš a za deset minut jsem tam byla. Děti zvládly od druhé třídy všude chodit samy. Profesní kariéra pro mě nebyla nikdy na prvním místě.
Jsem ráda, že můj manžel (prof. RNDr. Milan Chytrý, Ph.D., ředitel Ústavu botaniky a zoologie PřF MU, pozn. red.) může dělat skvělou kariéru, vložit do toho všechno. Je v tom moc dobrý. Nevadí mi zajišťovat pro rodinu to ostatní. Nejsem méně důležitá jen proto, že nakupuji, vařím, uklízím, peru, žehlím, čistím boty, starám se o zahrádku i třídění odpadu, sbírám byliny, hlídám narozeniny příbuzných a udržuji kontakty s celou širokou rodinou, vozím auto do servisu a objednávám řemeslníky. Jsem praktická, mám ráda různorodé činnosti a rychlý výsledek práce. Nemám za to žádný plat a utrácím za to peníze, které především vydělal můj muž.
Já si sama sebe vážím nejvíc právě za to, jací jsou dnes naši synové skvělí. Všude jinde jsme všichni (muži i ženy) nahraditelní, ale pro svoje děti ne.
Mgr. Magdaléna Chytrá
vedoucí pracoviště Botanická zahrada PřF MU
Botanická zahrada PřF MU
Foto: Helena Brunnerová
Pro ženu je podle mne skloubení pracovní kariéry a rodinného života náročné. Pokud ale máte vedle sebe skvělého parťáka, tak společnými silami, vzájemným pochopením a tolerancí se dá všechno zvládnout a překážky překonat. Takovým skvělým parťákem byl i můj manžel. Byl obětavý a zodpovědný a empatický se smyslem pro rodinu. Ani v dnešní době to ženy-vědkyně nemají lehké, neboť rozdělení času pro rodinné povinnosti a pro vědeckou práci chce spoustu odhodlání jít do toho. Navíc, jsou často finance a mladé vědkyně mateřství odkládají. Akademické prostředí vyžaduje vysoké pracovní nasazení. Žena ve vědě, to jsou pracovní večery, víkendy a někdy i noci. Je třeba mladým vědkyním vytvářet takové prostředí a taková systémová opatření, aby mohly bez obav založit rodinu a mít možnost zkrácené úvazku (řešit to důvěrou a flexibilitou). Nezatěžovat je zbytečnou agendou a administrativou. Mladé maminky by měly mít podporu vedoucího a spolupracovníků, kteří by se neměli bát zapojit je do projektů, to znamená věřit jim. Na rozdíl od doby, kdy jsme byly maminkami my, mají dnešní ženy ve vědě daleko větší možnosti, mají příležitost využít projekty „šité na míru“ ženám-vědkyním, např. tříleté start-up granty nadace Experientia. Myslím si, že v tomto směru je stále co vylepšovat a inspiraci pro systémová řešení hledat na univerzitách, kde se s problémem žena-věda úspěšně „popraly“.
prof. RNDr. Libuše Trnková, CSc.
profesorka – Ústav chemie
Vedoucí Laboratoře biofyzikální chemie a elektrochemie (LABIFEL)
Celý rozhovor si přečtete zde.
Foto: Irina Matusevich
