Ženy ve vědě

Foto: Irina Matusevich

Jak se vám dařilo spojovat rodinný a profesní život od roku 1990, když jste měla malou dceru a využili jste s manželem (Janem Šmardou) možnost odjet do USA? On měl práci na State University of New York. Dostala jste se i vy k vědecké práci v laboratoři?

Já do USA jela s představou, že tam strávím mateřskou dovolenou a budu doma, jako bych byla doma tady. Ale souhrou okolností jsem později do práce nastoupila taky. Přijímací rozhovor do laboratoře Pauly Enrietto jsem se svou budoucí šéfkou vedla naprosto otevřeně a řekla, že mám dceru, které jsou 2 roky. Ona měla dítě asi pětileté, tak to chápala. A navíc měla i pozitivní zkušenost s „člověkem z východu“, jak to nazvala, který se velmi osvědčil. Prostě mi dala důvěru, povzbuzení a pochopení, jak lidsky, tak profesně. Upřímně jsem jí řekla, co umím, a co neumím. Ona na to, že pokud mám znalosti, techniky v laboratoři se naučím, a za tři měsíce už budu zase já zaučovat nové lidi. A přesně tak to proběhlo. Náplní práce jsem se dostala ke zkoumání eukaryotické buňky a její nádorové transformace, tedy k tématu, kterému jsem se pak věnovala i dále.

Jak jste zvládala péči o dítě a práci v laboratoři?

Bylo to enormně náročné. Můj muž pracoval od nevidím do nevidím, to pro mě nebylo možné. Já měla pro práci přesně vymezený čas, mezi odevzdáním a vyzvednutím dcery ze školky. Dcera měla dva roky a tři měsíce, když šla do školky. A školku měla perfektní. Sice to, co jsem vydělala, jsem víceméně dala za školku, ale dcera v ní byla moc spokojená. A to bylo pro mě to hlavní.

Dostavily se někdy i pochybnosti, zda to zvládnete?

Občas jsem si připadala v laboratoři méněcenná, protože jsem viděla, jak všichni ostatní tam tráví víc času než já. Ve chvílích pracovních neúspěchů jsem to se svou vedoucí probírala a nabízela jsem jí, že se svého místa vzdám, že si může vybrat někoho, kdo tam bude trávit víc času. Ona mi ale vysvětlila, že se nevidím zvenku, a že ona vidí to, jak jsem uspořádaná a pracuji intenzivně. Takže ostatním dobře stačím. Uvědomila jsem si, že je to nejspíš pravda. Že vždycky když jsem odcházela z práce, měla jsem srovnaný stůl, popsané a připravené zkumavky na další den a napsané protokoly. Takže když jsem ráno přiběhla, měla jsem vše nachystané, mohla jsem hned pracovat ve vysokém tempu, neztrácela jsem čas. A během experimentů už jsem plánovala zase další den. Tam jsem si začala uvědomovat, že lze i v omezeném čase podat výkon a udělat hodně práce.

Další rozměr byl v tom, že když jsme odjížděli z Československa, byly pracovní možnosti docela omezené, i co do vybavení laboratoří. Přijet do USA, to bylo jako přijet do jiného světa. Byli jsme unešeni možnostmi a pracovat intenzivně bylo jednoduché, protože jsme byli prací opojení. V Čechách se pak začalo vše velmi rychle vyvíjet a teď máme možnosti naprosto srovnatelné s možnostmi v zahraničí.

V současnosti se hodně mluví o potřebě zdárného kloubení pracovní kariéry a rodinného života. Jak toto téma vnímáte vy osobně?

Pro mne je to kloubení rodinného a profesního života veliké téma. Nejsem si ale jistá, zda jsem dobrý příklad toho, jak to dělat. Rodina a děti pro mě byly vždy prioritou a nikdy jsem nad ně práci nenadřadila. Ale zase jsem se dlouhé roky trápila pocitem, že nejsem schopná naplnit své možnosti. Roky jsem smutnila, že jsem snila o větších pracovních výzvách, ale přes to, že bych neměla opečované děti a v pořádku rodinu, přes to jsem nikdy nešla.

Na jedné konferenci vyhlásili sekci Ženy ve vědě. Spěchala jsem tam, protože mě to velmi zajímalo. Rozběhla se tam dlouhá diskuse o nabídce a kvalitě jesliček pro velmi malé děti, aby je tam rodiče odložili a šli do práce. Ale já to tak nevidím. Já bych potřebovala, aby se respektovalo, že kus mého života, času a energie zůstává u rodiny. Že to však neznamená, že nemohu být talentovaná, schopná, soustředěná ve zbylém čase. Říkala jsem si, že by ženy měly mít granty přizpůsobené tomu, že se třeba bude práce vyvíjet pomaleji kvůli mateřství a rodičovským povinnostem. Nebo kategorie „mladý vědecký pracovník“, jde o zvýhodnění do 35 let. Proč by to u žen nebo obecně u rodičů pečujících několik let o malé děti, nemohlo být do adekvátně vyššího věku?

Co si myslíte, že by se v této oblasti mělo změnit a udělat, zejména ve vztahu k ženám ve vědě?

Nevím, zda je vítězstvím situace jako v USA, kde je běžné, že ženy mají od 6 týdnů pro dítě babysittera, naplno pracují a jen si od práce odbíhají odstříknout mléko. Ale pochvalují si, že se takto pracovně zrovnoprávnili s muži a už nejsou znevýhodněné na trhu práce. Myslím si, že se věci začnou narovnávat, až my jako společnost dáme dostatečnou váhu a hodnotu dětem, jejich výchově, rodinám a vztahům. A bude to důležité pro všechny, ženy i muže. Souvisí to i se zběsilým pracovním tempem a představou, že ve vědě buď pracujete 24/7, nebo v ní nemáte co dělat. Ale to náročné tempo nedrtí pouze ženy, to už často doléhá i na muže. Pokud toto nezměníme, tak se nám tady nebude dobře žít nikomu. Dokud v nás nebude pocit ocenění žen, co se starají dobře o děti. Společenská atmosféra toho, že mít dobře vychované dítě je zásluha. Že si uznání zaslouží i péče o lidi, co to potřebují. Modla je v úspěších a toto necháváme bokem.

Jak vnímáte postavení žen ve vědě? Vidíte na fakultě v posledních letech nějaký posun?

Vidím tu spoustu velmi úspěšných a velmi schopných žen. A to je skvělé. Když to srovnám se situací na konci 80. let, vybavuje se mi jeden rozhovor z mého prvního roku na Mikrobiologickém ústavu AVČR (tehdy ČSAV). Tehdy mě můj šéf shazoval a odrazoval mě od aspirantury. Říkal mi, ať mu ukážu na ústavu alespoň jednu opravdu úspěšnou ženu. Myslím, si, že to byla složitá doba a na ústavu tehdy nebylo ani moc opravdu úspěšných mužů. Ovšem ty chytré a úspěšné ženy byly i tam, jen to tak nikdo nepojmenoval. Hodně jsme se posunuli v tom, že dnes nikdo nepochybuje, že ženy mohou být úspěšné a jsou úspěšné.

prof. RNDr. Jana Šmardová, CSc.
profesorka – Oddělení genetiky a molekulární biologie
Ústav experimentální biologie