Přírodní zdroje, potenciály a hazardy

Přírodní zdroj je podle J. Drdoše (1992, 32) určitý prvek prostředí s užitkovou hodnotou, která představuje pro člověka možnost využití. Může se jednat o látky, energie i procesy (nerostná surovina, vodní energie apod.). Zdroje se obecně dělí na neobnovitelné, které jsou vyčerpatelné v čase (např. fosilní paliva) a obnovitelné, které se v čase znovu opakují a obnovují. Obnovitelné zdroje potom můžeme ještě rozdělit na zdroje neovlivněné (např. solární energie) a ovlivněné (např. půda) činností člověka. Rozsah využívání přírodních zdrojů je dán socioekonomickými zákonitostmi každé společnosti.

V holistickém (celostném) pohledu na prostředí je lépe než přírodní zdroje uvažovat přírodní potenciály (DRDOŠ, J., 1992, 33). Přírodní potenciál představuje výkonnost přírodního prostoru ve vztahu k požadavkům společnosti. Na daném území to mohou být potenciály surovinové, sídelní, biologické apod. Oproti chápání zdrojů, které se soustřeďuje na určitý prvek prostředí, se představa potenciálů vztahuje na danou část prostoru a zkoumá její možné využití z pohledu člověka.

Problematika environmentálních hazardů je pak podle J. Drdoše (1992, 36) paralelou problematiky přírodních potenciálů a únosnosti prostředí. Pojmem únosnost prostředí je chápána schopnost prostředí unést určité zatížení bez toho, aniž by byla narušena stabilita přírodního systému (tj. nedochází ke změnám v jeho struktuře). Pokud určitý proces překročí tuto únosnost, stává se místo zdroje (nebo potenciálu) hazardem. Míra stability systému a únosnost prostředí je ovšem v současné době do značné míry ovlivněna lidskými aktivitami. Proto má člověk hlavní úlohu při zajišťování trvale udržitelného rozvoje v krajině (viz obr. 2).