hlavní stránka | obsah | učebnice | mapa webu | o autorech | rejstřík |
7.12.1.1 Řada enstatit
– ferosilit
7.12.1.2 Řada diopsid –
hedenbergit
7.12.2.1
Kosočtverečné amfiboly antofylit – gedrit
7.12.2.2
Řada magneziocummingtonit – grunerit
7.12.2.3
Řada tremolit - feroaktinolit
7.12.2.4
Řada obecného amfibolu
7.12.2.5
Řada čedičového amfibolu
7.12.2.6
Řada alkalických amfibolů
V inosilikátech
jsou tetraedry SiO4 spojovány protilehlými vrcholovými kyslíky do
lineárních nekonečných řetězců. Tyto řetězce mohou být mezi sebou
rovnoběžně propojeny, takže kromě forem jednoduchých, vznikají rovněž
formy dvojité nebo i vícenásobné (obrázek
712-1). Orientace řetězců je vždy ve směru [001]. Následné tetraedry
v řetězci mohou být navzájem různě orientovány a opakují se v periodických
cyklech, takže podle počtu tetraedrů v daném cyklu rozlišujeme řetězce
dvojčlánkové, trojčlánkové nebo vícečlánkové (obrázek
712-2). Ve struktuře se pak různé typy řetězců tetraedrů SiO4
střídají s „vrstvami“ koordinačních polyedrů jiných kationtů, nejčastěji
Mg, Fe, Ca, Na nebo K. Toto uspořádání podmiňuje existenci slabších vazeb
mezi oběma strukturními komplexy, což se odráží na některých fyzikálních
vlastnostech, např. štěpnosti.
Mezi
nejvýznamnější typy struktur inosilikátů patří struktury s jednoduchými
dvojčlánkovými silikátovými řetězci, kde poměr Si:O je 1:3 a aniontová
část je obvykle prezentována jako (Si2O6)-4
(příklad pyroxenů). Druhou velkou skupinou jsou struktury s dvojitými
dvojčlánkovými silikátovými řetězci, ve kterých je poměr Si:O = 1:2,75
a typickou aniontovou skupinou je (Si4O11)-6 (příklad
amfibolů). Mezi inosilikáty se řadí další, méně běžné minerály, např.
wolastonit (jednoduché trojčlánkové řetězce), rodonit (jednoduché pětičlánkové
řetězce) nebo pyroxmangit (jednoduché sedmičlánkové řetězce).
Nejdůležitějšími
minerály této skupiny jsou pyroxeny a dále sem přísluší minerály s jednoduchými
řetězci tetraedrů SiO4 ve struktuře jako je wollastonit, rodonit
a pektolit.
Pyroxeny jsou skupinou minerálů, které jsou definovány dvaceti koncovými členy v platné klasifikaci IMA. Běžné pyroxeny jsou zpravidla izomorfní směsí více koncových členů, izomorfní mísitelnost mezi koncovými členy bývá omezená, zvláště při nižších teplotách. Obecný vzorec pyroxenů je uváděn ve tvaru:
XYZ2O6,
kde pozice X je obsazována ionty Na+, Li+, Ca+2, Mg+2, Fe+2 nebo Mn+2 a odpovídá strukturní pozici M2. Pozice Y jsou obsazovány ionty Mn+2, Fe+2, Mg+2, Fe+3, Al+3, Cr+3, Ti+3 a odpovídá strukturní pozici M1 (viz dále). Z je tetraedrická pozice v silkátovém řetězci a je obsazována Si+4 nebo Al+3. Názvosloví pyroxenů se odvozuje od koncových členů definovaných v klasifikaci IMA tak, že se uvede jméno převažujícího koncového členu a procentuelní zastoupení ostatních koncových členů.
Ve skupině pyroxenů se provádí klasifikace na základě chemického složení do pěti větších skupin:
Mg-Fe pyroxeny. Sem patří kosočtverečné pyroxeny řady enstatit (Mg2Si2O6) – ferosilit (Fe2Si2O6) a monoklinický pigeonit, klinoenstatit a klinoferosilit.
Ca (vápenaté) pyroxeny. Do skupiny patří běžné monoklinické pyroxeny řady diopsid (CaMgSi2O6) – hedenbergit (CaFeSi2O6), augit nebo vzácný johansenit (CaMnSi2O6).
Ca-Na pyroxeny. Do skupiny se řadí méně běžné typy jako omfacit nebo aegirin-augit.
Na (alkalické) pyroxeny. Do skupiny náleží alkalické pyroxeny typu jadeitu (NaAlSi2O6) a aegirinu (NaFe+3Si2O6).
Li pyroxeny. Skupinu tvoří jediný minerál spodumen (LiAlSi2O6).
Na základě struktury a její symetrie můžeme pyroxeny rozdělit do dvou velkých skupin – pyroxeny monoklinické a rombické. Struktura pyroxenů (obrázek 712-3) vždy obsahuje jednoduché dvojčlánkové řetězce Si tetraedrů (motiv [Si2O6]-4 ve směru osy c). Dále jsou přítomny dva typy kationtových pozic označované jako M1 a M2. Pozice M1 je přibližně pravidelně oktaedrická, pozice M2 je nepravidelný polyedr s osmičetnou koordinací (obrázek 712-4). Pozice M1 je koordinována s vrcholovými kyslíky protilehlých Si tetraedrů (pruh tetraedr – oktaedr – tetraedr) a pozice M2 jsou koordinovány s bázemi protilehlých Si tetraedrů. Ve struktuře kosočtverečných pyroxenů jsou kationty ve stejném typu koordinace, ale polyedry mají jiný stupeň deformace. Většina monoklinických pyroxenů spadá do prostorových grup C2/c a P21/c a rombické pyroxeny do grupy Pbca. Základní strukturní buňka rombických pyroxenů je zdvojčatělá buňka pyroxenů monoklinických podle roviny (100).
Všechny
typy pyroxenů mají některé společné znaky nebo se tyto znaky vzájemně
velmi podobají. Typickým znakem je krátce sloupcovitý habitus a prizmatický
typus krystalů, dobrá štěpnost podle prizmatu (110), kdy štěpné trhliny v řezu
(001) svírají úhel 87° (obrázek 712-5). Velmi častá je u pyroxenů i tmavě
zelená, hnědá nebo hnědočerná barva.
Geneze
pyroxenů je vzhledem k variabilitě chemického složená rovněž pestrá.
Pyroxeny jsou významnými horninotvornými minerály v magmatických a
metamorfovaných horninách. Ortopyroxeny i klinopyroxeny krystalizují z magmatu
(tavenin bohatých Mg a Fe) a často asociují s olivínem a bazickými
plagioklasy v dioritech, gabrech nebo bazaltech. Jsou důležitými součástkami
hornin zemského pláště, vyskytují se v peridotitech, pyroxenitech, v ultramafických
uzavřeninách ve vulkanitech, kde dokumentují jejich původ ze svrchního pláště
Země. Alkalické pyroxeny se vyskytují v alkalických magmatitech
(fonolity, nefelinické syenity), v lithných pegmatitech najdeme vzácný
spodumen. V metamorfovaných horninách je běžný omfacit (eklogity),
bronzit (serpentinity) nebo pyroxeny řady diopsid-hedenbergit (skarny, erlány).
Pyroxeny
relativně snadno zvětrávají, proto jsou v klastických sedimentárních
horninách vzácné. Druhotná přeměna pyroxenů na amfibol je vcelku běžná
a nazývá se uralitizace.
Mezi
enstatitem (Mg2Si2O6) a ferosilitem (Fe2Si2O6)
existuje neomezená izomorfní mísitelnost. Z dalších izomorfně vstupujících
prvků je běžné malé množství Al, Mn nebo Ca. Pro pojmenování se používá
výhradně koncových členů s uvedením procentuelního podílu vybrané
složky. Např. starší označení bronzit odpovídá enstatitu s 10-30 %
ferosilitové složky (označení En70-90 nebo Fs10-30),
hypersten je pyroxen se složením En50-70.
Symetrie
obou koncových členů je rombická (oddělení rombicky dipyramidílní). Ve
struktuře (obrázek 712-6) jsou oktaedrické pozice M1 a M2 obsazovány přibližně
stejně velkými ionty Mg a Fe, takže se oproti struktuře monoklinických
pyroxenů mění orientace tetraedrických řetězců a vznikají dva vzájemně
posunuté typy. Kromě rombických struktur existují i další polymorfní
modifikace, z nichž nejběžnější jsou klinoenstatit a klinoferosilit.
Mřížkové parametry enstatitu: a = 18,223; b = 8,815; c = 5,169; Z = 8;
ferosilitu a = 18,431; b = 9,08; c = 5,238. Hodnoty mřížkových
parametrů se mění lineárně se složením (obrázek
712-7). Práškové RTG
difrakční záznamy obou koncových členů jsou na obrázku
712-8.
Krystaly
jsou krátce sloupcovité (obrázek 712-9), průřezy tvoří nepravidelný osmiúhelník.
Většinou tvoří zrnité (obrázek 712-10) nebo stébelnaté, radiálně paprsčité
agregáty.
Fyzikální
vlastnosti: T = 5,5; H (enstatit) = 3,1 – 3,3; H (ferosilit) = 3,8 – 4.
Barva enstatitu je šedá, nazelenalá, světle zelená, ferosilit je zelený
nebo tmavě hnědý (obrázek 712-11), většinou se skleným leskem. Pyroxen, dříve
označovaný jako bronzit (En70-90), mívá bronzově hnědou barvu a
polokovový lesk (obrázek 712-10). Štěpnost pyroxenů je dobrá podle
prizmatu (110), někdy se uvádí prizma (210). V příčných řezech
podle (001) svírají štěpné trhlinky úhel 87°. Pro určování mají velký
význam optické vlastnosti rombických pyroxenů.
Čistý
ferosilit je poměrně vzácný, vyskytuje se v některých speciálních
prekambrických horninách a charnockitech. Rombické pyroxeny s převahou
enstatitové složky jsou velmi rozšířenými hlavními horninotvornými minerály.
V ulrabazických a ultramafických magmatických horninách najdeme
enstatit v asociaci s olivínem, diopsidem a spinelem (peridotity,
lherzolity, ortopyroxenity a další typy hornin, lokality
Plaňany, Skorošice).
Bývá hlavním minerálem v ultramafických xenolitech alkalických bazaltů
(Zálesí,
Mezina). V bazických horninách je běžný v gabrech nebo
gabrových pegmatitech. V metamorfních podmínkách je typický pro
granulitovou facii, vyskytuje se v granulitech a serpentinizovaných
peridotitech (serpentinity), lokality Věžná,
Mohelno nebo
Rouchovany.
Mezi
koncovými členy diopsidem (CaMgSi2O6) a hedenbergitem
(CaFeSi2O6) existuje neomezená izomorfní mísitelnost, běžný
je vstup prvků jiných koncových členů, např. Mn, Al nebo Cr. Pole izomorfní
mísitelnost monoklinických pyroxenů lze vyjádřit v trojúhelníkovém
diagramu (obrázek 712-12) a používá se různých označení pro jednotlivé
izomorfní směsi.
Symetrie
je monoklinická (oddělení monoklinicky prizmatické). Struktura (obrázek
712-13) monoklinických pyroxenů je popsána výše. Mřížkové parametry
diopsidu: a = 9,752; b = 8,926; c = 5,248; b
= 105,83°; Z = 4; pro hedenbergit: a = 9,844; b = 9,028; c = 5,246; b
= 104,80°; Z = 4. Práškové RTG difrakční záznamy jsou na obrázku
712-14.
Pyroxeny
řady diopsid – hedenbergit tvoří krátce sloupcovité krystaly, zakončené
bazálně nebo prizmaticky (obrázek 712-15), častější jsou zrnité
(obrázek 712-16) nebo stébelnaté agregáty, někdy paprsčitě uspořádané. Dvojčatění
podle (100) a (001) může být jednoduché nebo polysyntetické.
Fyzikální
vlastnosti: T = 5,5 – 6; H (diopsid): 3,2 – 3,4; (hedenbergit) = 3,5 –
3,6. Barva pyroxenů s převahou diopsidové složky je bílá, šedá, světle
zelená (obrázek 712-17) nebo světle hnědá, převažuje-li hedenbergit je hnědozelená
nebo hnědočerná. Minerály jsou zpravidla tmavší s vyšším obsahem
Fe, časté bývá i zonální zbarvení. Lesk je skelný, štěpnost dobrá
podle (110). Pro určování jsou důležité optické vlastnosti.
Monoklinické
pyroxeny s převahou diopsidové složky jsou známy z některých
magmatických ultrabazických a bazických hornin (peridotity – lokalita
Rouchovany, bazalty, diority, minety). Objevuje s v některých
desilikovaných pegmatitech nebo tělesech prorážející mramory (Lukovská
hora u Moravských Budějovic). Je běžný v regionálně metamorfovaných
karbonátických horninách, především mramorech (Nedvědice, Čichov u Třebíče).
Na kontaktu karbonátových hornin s magmatity se vyskytuje v kontaktních
mramorech, dolomitech a erlánech v asociaci s wollastonitem, grossulárem
a vesuviánem (Vápenná,
Žulová, Hazlov).
Řada
augitu zahrnuje pyroxeny, ležící svým chemismem ve vnitřní části trojúhelníkového
diagramu chemického složení monoklinickch pyroxenů (obrázek
712-12).
Krystalochemický vzorec augitu se zpravidla uvádí již s možnými
substitucemi jako (Ca, Mg, Fe+2, Fe+3, Ti, Al)2(Si,
Al)2O6. Časté jsou různé přechody k jiným typů
pyroxenů, které se označují jako titanový augit, fassait, chromaugit nebo
aegirinický augit. Pod starším názvem „omfacit“ je znám přechodný člen
mezi diopsidem a augitem (horninotvorný minerál v eklogitech).
Symetrie
je monoklinická (oddělení monoklinicky prizmatické). Struktura je popsána výše.
Mřížkové parametry jsou velmi kolísavé v závislosti na konkrétním
složení: a = 9,8; b = 9,0; c = 5,25; b
= 105°; Z = 4. Práškový RTG difrakční záznam rovněž odráží
variabilitu složení (obrázek 712-18).
Dobře
omezené krystaly jsou krátce sloupcovité až silně tabulkovité (obrázek
712-19), prizmatického typu s průřezem ve tvaru nepravidelného osmiúhelníku.
Častá jsou dvojčata podle (100) nebo (101), někdy polysynteticky srůstá (obrázek
712-20). V agregátech je zrnitý nebo stébelnatý.
Fyzikální
vlastnosti: T = 5,5 – 6; H = 3,2 – 3,6. Barva augitu je hnědočerná nebo
černá (obrázek 712-21), při zvětrávání s narezavělým povlakem.
Lesk je skelný, štěpnost dobrá podle (110). Jeho stavba bývá velmi často
sektorová nebo zonální, pro určení jsou důležité optické vlastnosti
augitu.
Augit
se objevuje v bazických a ultrabazických plutonických horninách, významným
horninotvorným minerálem je především ve výlevných bazických horninách
typu bazaltů, alkalických bazaltů nebo bazanitů. V tufech těchto
hornin vytváří často několikacentimetrové krystaly (Vlčí hora u Černošína,
Radechov u Kadaně). Během metamorfózy dochází k jeho uralitizaci –
augit se mění na zelený amfibol.
Chemické
složení vystihuje teoretický vzorec NaAlSi2O6, obvyklá
bývá izomorfní příměs Ti, Fe, Mn nebo Mg.
Symetrie
je monoklinická (oddělení monoklinicky prizmatické). Ve struktuře je více
jak 80 % pozic M1 obsazeno atomy Al a pozice M2 jsou převážně obsazeny Na (obrázek
712-22). Mřížkové parametry: a = 9,418; b = 8,562; c = 5,219; b
= 107,58°; Z = 4. Práškový RTG difrakční záznam je na obrázku
712-23.
Vzácně
tvoří sloupcovité krystaly, běžné jsou celistvé, jemně vláknité agregáty.
Fyzikální
vlastnosti: T = 6,5; H = 3,2 – 3,4. Barva je bílá, šedá nebo světle zelená
(obrázek 712-24), lesk je skelný. Štěpnost je dokonalá podle (110). Pro určování
jsou důležité optické vlastnosti jadeitu. Agregáty jsou velmi pevné
a houževnaté, využíván byl již v pravěku.
Je
typickým metamorfním minerálem vysokotlakých hornin, vyskytuje se zejména v jadeititech
a galukofanových břidlicích (modré břidlice). Běžná je asociace s albitem,
glaukofanem nebo lawsonitem.
Často
se používá český přepis názvu egirín nebo označení akmit, teoretické
složení je NaFeSi2O6. Častými izomorfními příměsemi
jsou Ti, Al, Mn, Mg nebo Ca, aegirin tvoří často přechody směrem k augitu
(aegirinický augit) – obrázek 712-25.
Symetrie
je monoklinická (oddělení monoklinicky prizmatické). Struktura je analogická
s jadeitem (obrázek 712-26). Mřížkové parametry: a = 9,658; b = 8,795;
c = 5,294; b
= 107,42°; Z = 4. Práškový RTG difrakční záznam je na obrázku
712-27.
Krystaly
bývají sloupcovité až kopinaté (obrázek 712-28), převažují plochy
vertikálního pásma, které mohou být rýhované. Dvojčatění podle (100) bývá
běžné. Agregáty jsou jemně vláknité, často s radiálně paprsčitou
stavbou (obrázek 712-29), sférolitické.
Fyzikální
vlastnosti: T = 6 – 6,5; H = 3,4 – 3,6. Barva je zelená, hnědá nebo černá,
vzácně je bezbarvý. Vryp je tmavě zelený, lesk skelný nebo smolný. Štěpnost
podle (110) je dokonalá. K určování jsou důležité optické
vlastnosti aegirinu.
Aegirin
je minerál typický pro alkalické magmatické horniny, zejména alkalické
granity, nefelinické syenity nebo fonolity (České středohoří). Ojediněle
se objevuje v glaukofanových břidlicích.
Teoretické
složení je LiAlSi2O6 a bývá doplněno malou izomorfní
příměsí Fe, Na nebo K.
Symetrie
je monoklinická (oddělení monoklinicky prizmatické). Struktura se od běžných
pyroxenů liší, především díky malým rozměrům obou kationtů a rozdílným
nábojům (obrázek 712-30). Pozice M1 a M2 jsou poněkud deformované a vede to
k nižší symetrii prostorové grupy (C2/c). Mřížkové parametry: a =
9,45; b = 8,39; c = 5,215; b
= 110,33°; Z = 4. Práškový RTG difrakční záznam je na obrázku
712-31.
Nedokonale
omezené krystaly mívají někdy obří rozměry, často mají silně korodovaný
povrch. Drobnější krystaly bývají sloupcovité (obrázek
712-32), často s vertikálním
rýhováním. Prosté i polysyntetické dvojčatění je běžné podle (100).
Agregáty jsou stébelnaté nebo hrubě sloupcovité.
Fyzikální
vlastnosti: T = 6,5 –7; H = 3,1 – 3,2. Barva bývá bílá, šedá (obrázek
712-33), nazelenalá se skleným leskem. Drahokamová odrůda kunzit je bezbarvá
nebo růžově fialová (obrázek 712-34), hiddenit je zelený
(obrázek 712-35). Štěpnost je dokonalá podle (110).
Jeho
výskyt je vázán na některé granitické Na-Li pegmatity (Otov, Dobrá Voda).
Na některých žilách dosahuje značných rozměrů (Tanco – Manitoba,
Madagaskar). Není příliš stabilní, často bývá přeměněn na cookeit
nebo směs eucryptitu a albitu.
Lokálně
je významnou rudou lithia.
Chemické
složení odpovídá vzorci Ca3Si3O9,
zastoupena může být izomorfní příměs Mn, Fe nebo Mg.
Vysokoteplotní
polymorfní modifikace b-CaSiO3
je označována jako pseudowollastonit, nízkoteplotními polymorfy jsou
triklinický wollastonit 1T (dříve parawollastonit) a monoklinický
wollastonit 2M. V přírodě se nejčastěji setkáváme s nízkoteplotním
wollastonitem 1T, ostatní polymorfní modifikace jsou méně časté. Základem
struktury jsou trojčlánkové jednoduché řetězce tetraedrů SiO4,
které na rozdíl od pyroxenů probíhají strukturou podle osy b. Vápník
je v šestičetné koordinaci a jeho polyedry tvoří ve struktuře třířadé
pásy (obrázek 712-36). Mřížkové parametry (1T): a = 7,94; b = 7,32; c =
7,07; a
= 90,02°; b
= 95,22°; g
= 103,26°; Z = 6. Práškový RTG difrakční záznam je na obrázku
712-37.
Krystaly
jsou vzácné, zpravidla tlustě tabulkovité nebo protažené podle b
(obrázek 712-38). Agregáty jsou stébelnaté, jehlicovité
(obrázek 712-39)
nebo vláknité, často s radiálně paprsčitou stavbou.
Fyzikální
vlastnosti: T = 5; H = 2,8 – 2,9. Barva je bílá nebo šedá (obrázek
712-40), vzácně bezbarvý, lesk skelný až perleťový. Je dokonale štěpný
podle 100. Důležité jsou optické vlastnosti wollastonitu.
Wollastonit
je typickým minerálem kontaktů granitoidů s mramory (kontaktních Ca-skarnů),
většinou v asociaci s vesuvianem, grosulárem, diopsidem a
epidotem. Vyskytuje se např. v Žulové a
Vápenné. Je komponentou erlanů
(Bludov u Šumperka) a mramorů
(Nedvědice). V některých hutních struskách
jsou běžné paramorfózy po pseudowollastonitu.
Teoretické
složení se uvádí jako Mn3Si3O9. Zcela běžnými
izomorfními příměsemi jsou Ca, Fe a Mg, někdy i několik hm. %.
Symetrie
je triklinická (oddělení triklinicky pinakoidální). Ve struktuře (obrázek
712-41) je základním motivem tetraedr SiO4 propojený do jednoduchých
pětičlánkových řetězců. Kationtové oktaedrické pozice M1, M2 a M3 jsou
obsazovány Mn, pozici M5 obsazuje případný vápník ve struktuře. Pozici M4
obsazují Ca, Mg a Fe, pokud jsou přítomny. Křemík a ostatní kationty tvoří
ve struktuře oddělené „vrstvy“. Mřížkové parametry: a = 9,758; b =
10,499; c = 12,205; a
= 90,02°; b
= 102,92°; g
= 52,52°; Z = 10. Práškový RTG difrakční záznam je na obrázku
712-42.
Tvoří
tabulkovité krystaly (obrázek 712-43) podle (010), často nedokonale vyvinuté
(obrázek 712-44) a s rýhováním ploch. Agregáty tvoří štěpné masy
nebo je zrnitý až celistvý.
Fyzikální
vlastnosti: T = 6; H = 3,5 – 3,7. Barva je růžová až červená (obrázek
712-45), lesk je skelný. Při zvětrávání se na trhlinkách objevují
černé oxidy Mn.
Rodonit
vzniká při kontaktní nebo regionální metamorfóze ložisek manganových rud
(Chvaletice, Čučma na Slovensku). Vyskytuje se také na hydrotermálních žilách
(Banská Štiavnica, rumunská ložiska).
Masivní,
pěkně zbarvené kusy rodonitu se používají jako ozdobný kámen.
Skupina
amfibolů je velmi rozsáhlá, podle platné klasifikace IMA ji tvoří téměř
70 koncových členů. Běžné amfiboly jsou zpravidla izomorfní směsí několika
koncových členů. Na chemickém složení se kromě Si a Al v základní
silikátové kostře podílí značné množství dalších kationtů, z nichž
nejběžnější jsou: Ti, Fe, Mg, Mn, Ca, Na nebo K.
Obecný vzorec amfibolů je uváděn jako A0-1B2CVI5(TIV8O22)(OH,F,Cl)2, kde tetraedrická pozice T je běžně obsazována atomy Si a Al, méně Fe nebo Cr, oktaedrickou pozici C obsazují atomy Al, Cr, Ti, Fe+3, Mg, Fe+2 a Mn. Do pozice B vstupují atomy Fe+2, Mg, Mn, Ca a Na, do největší pozice A atomy Na, K, Li nebo zůstává zcela či částečně vakantní. Na základě chemického složení lze amfiboly rozdělit do 4 skupin:
Fe-Mg-Mn-Li amfiboly mají Ca+Na v pozici B zastoupeny méně než 1,34 apfu (atom per formula unit = atomu na vzorcovou jednotku); (Ca+Na)B < 1,34 apfu
Ca amfiboly (vápenaté) mají (Ca+Na)B > 1,34 apfu a NaB < 0,67 apfu
Na-Ca amfiboly (sodno-vápenaté) mají (Ca+Na)B > 1,34 apfu a 0,67 < NaB <1,34 (apfu)
Na amfiboly (alkalické) mají NaB > 1,34 (apfu)
Toto rozdělení je doplňováno systémem různých předpon a přípon ke jménům jednotlivých amfibolů, které vyjadřují zvýšenou přítomnost nebo naopak absenci některých prvků.
Struktura
amfibolů je poměrně komplikovaná, obecný vzorec rozepsaný na jednotlivé
strukturní pozice lze zapsat:
A0-1(M4)2
(M1, M2, M3)5VI
(T1)4IV
(T2)4IV
O22
(OH, F, Cl)2.
Pozice
T1 a T2 tvoří pozice tetraedrů SiO4 spojených přes vrcholy do
dvojitých dvojčlánkových řetězců, které mají směr paralelní s osou c
(obrázek 712-46). Základní stechiometrie jednoho článku je [Si4O11]8-,
který je pak sdružen do páru, kdy vrcholové kyslíky tetraedrů směřují
proti sobě. Následné dvojité řetězce jsou vzájemně posunuty o c/3 ve směru
osy c a vrcholové kyslíky tak vytvářejí přibližně oktaedrické
polyedry, které jsou obsazovány kationy typu C a rozpadají se do strukturních
pozic M1, M2 a M3 (obrázek 712-47).Kationty
typu B obsazují strukturní pozice M4, které jsou mezi bazálními plochami
tetraedrů SiO4 v řetězcích (obrázek
712-48). Pozice M4 hrají
významnou roli nejen při chemické klasifikaci, ale zároveň mají velký význam
při vrstvení dvojitých tetraedrických řetězců ve struktuře. Podle způsobu
tohoto uspořádání spadají jednotlivé struktury do různých prostorových
grup: C2/m, P21/m,
P2/a, Pnma a Pnmn. Strukturní pozice A mají 10-ti až 12-tičetnou koordinaci
a vstupují do nich relativně velké kationty Na a K.
Z hlediska struktury můžeme amfiboly, podobně jako pyroxeny, rozdělit do dvou skupin: amfiboly se symetrií rombickou a monoklinickou. Na rozdíl od pyroxenů, mají rombické amfiboly jen minimální význam, horninotvorné amfiboly spadají do skupiny monoklinických amfibolů. Strukturu rombických amfibolů si lze představit jako zdvojčatělou strukturu monoklinických podle (100), což se projeví dvojnásobným mřížkovým parametrem a.
Většina
amfibolů má některé velmi podobné charakteristiky, mezi které patří zejména:
prizmatický habitus převážně
dlouze sloupečkovitých až vláknité krystalů, které mají příčný průřez
ve tvaru šestiúhelníku nebo kosočtverce (obrázek
712-49)
velmi dobrá štěpnost
podle prizmatu (110), štěpné trhliny svírají v řezu (001) úhel 124o
(obrázek 712-50)
tmavě hnědá nebo černá
barva.
Rozlišení
amfibolů a pyroxenů podle fyzikálních vlastností nemusí být vždy zcela
jednoznačné. V chemické analýze amfibolů je vždy přítomna OH
skupina (nebo F a Cl), oproti vápenatým pyroxenům mají asi jen poloviční
obsahy CaO a často bývá ve strukturních A pozicích přítomen draslík.
Pomocí RTG práškové difrakce je rozlišení jednoznačné.
V podstatném
množství se vyskytují především vápenaté, sodnovápenaté a alkalické
amfiboly. Ca-amfiboly jsou typické pro bazické a ultrabazické plutonické
horniny a běžné metamorfované horniny (ruly, amfibolity). Ca-Na amfiboly
jsou běžné v bazických vulkanických horninách, převážně s alkalickým
trendem. Alkalické amfiboly jsou pak vázány na alkalické magmatity a na některé
vysokotlaké magmatické horniny.
Podle
chemického složení patří minerály této skupiny mezi Fe-Mg-Mn amfiboly. Z nejvýznamnějších
minerálů se řadíme magnezioantofylit Mg7(Si8O22)(OH)2,
feroantofylit Fe7(Si8O22)(OH)2,
magneziogedrit Mg5Al2(Si6Al2O22)(OH)2,
ferogedrit Fe5Al2(Si6Al2O22)(OH)2.
Mezi jednotlivými koncovými členy existuje poměrně široká izomorfní mísitelnost
(obrázek 712-51).
Symetrie
je rombická (oddělení rombicky dipyramidální). Struktura je popsána výše
v textu (obrázek 712-52). Mřížkové parametry Mg-antofylitu: a =
18,554; b = 18,026; c = 5,28; Z = 5; mřížkové parametry Mg-gedritu: a =
18,594; b = 17,89; c = 5,304; Z = 4. Práškové RTG difrakční záznamy jsou
na obrázku 712-53.
Antofylit
i gedrit tvoří dlouze sloupcovité až jehlicovité krystaly, časté jsou
paprsčité, sférolitické nebo vláknité (azbesty) agregáty (obrázek
712-54).
Fyzikální
vlastnosti: T = 5 – 6; H = 2,8 – 3,6 (podle obsahu Fe). Barva antofylitu je
bílá, šedozelená nebo hnědá, gedrit je obvykle zelený nebo hnědý. Lesk
je skelný, štěpnost velmi dobrá podle (110). Důležité jsou optické
vlastnosti rombických amfibolů.
Antofylit
je typický sekundární amfibol, vznikající na styku ultrabazických a kyselých
hornin (styk pegmatit – serpentinit, např. Věžná, Hrubšice, Heřmanov).
Akcesoricky se vyskytuje v regionálně metamorfovaných horninách ve
facii granátických amfibolitů (ruly, amfibolity). Gedrit se objevuje v některých
rulách, amfibolitech a eklogitech, zpravidla jako součást reakčního lemu.
Monoklinické
amfiboly ze skupiny Fe-Mg-Mn amfibolů mají složení koncových členů:
magneziocummingtonit Mg7(Si8O22)(OH)2,
grunerit Fe7(Si8O22)(OH)2. Mezi oběma
koncovými členy je neomezená izomorfní mísitelnost (obrázek
712-55).
Symetrie
je monoklinická (oddělení monoklinicky prizmatické). Struktura je popsána v předcházejícím
textu, strukturní pozice M1 – M4 jsou obsazovány poměrně malými kationty
Mg, Fe a Mn, což vede k celkové deformaci struktury. Pozice A je kompletně
vakantní (obrázek 712-56). Mřížkové parametry magneziocummingtonitu: a =
9,534; b = 18,231; c = 5,324; b
= 101,97°; Z = 2; grunerit: a = 9,57; b = 18,22; c = 5,33; b
= 102,1°; Z = 2. Práškové RTG difrakční záznamy jsou na obrázku
712-57.
Vyskytují
se ve sloupcovitých, jehlicovitých nebo vláknitých agregátech, často s radiálně
paprsčitou stavbou (obrázek 712-58).
Fyzikální
vlastnosti: T = 5 – 6; H = 3,1 – 3,6 (podle obsahu Fe). Barva cummingtonitu
je bílá, šedozelená nebo hnědá se skelným až hedvábným leskem,
grunerit je hnědý nebo hnědozelený se skelným leskem. Štěpnost je dokonalá
podle (110). Pro určení jsou důležité optické vlastnosti.
Cummingtonit
vzniká v některých mramorech. Objevuje se v metamorfovaných bazických
horninách ve facii granátických amfibolitů. Grunerit je relativně vzácný
minerál některých regionálně metamorfovaných hornin, objevuje se vzácně
ve skarnech (Županovice).
Tato
řada izomorfně mísitelných koncových členů je jednou z mnoha ve
skupině vápenatých amfibolů. Teoretické složení tremolitu je Ca2Mg5(Si8O22)(OH)2,
feroaktinolitu Ca2Fe5(Si8O22)(OH)2.
Přechodný člen řady je nazýván aktinolit (obrázek
712-59). Do tetraedrických
pozic může v malé míře vstupovat Al, v oktaedrických pozicích
se navíc objevuje Mn, Cr nebo Na.
Symetrie
je monoklinická (oddělení monoklinicky prizmatické). Ve struktuře jsou
pozice M4 obsazovány atomy Ca, M1 – M3 pozice Fe a Mg (obrázek
712-60). Mřížkové
parametry tremolitu: a = 9,838; b = 18,055; c = 5,278; b
= 104,751°; Z = 2; feroaktinolitu: a = 9,912; b = 18,171; c = 5,278; b
= 104,98; Z = 2. Práškové RTG difrakční záznamy jsou na obrázku
712-61.
Tvoří
dlouze sloupcovité krystaly prizmatického typu, agregáty jsou stébelnaté (obrázek
712-62), jehlicovité nebo vláknité, časté jsou lemy kolem jiných
minerálů nebo forma azbestu (obrázek 712-63).
Fyzikální
vlastnosti: T = 5 – 6; H = 2,9 – 3,2 (podle obsahu Fe). Barva tremolitu je bílá
nebo šedá, často se zelenavým odstínem, může být i bezbarvý. Lesk je
skelný nebo hedvábný. Amfiboly s převahou feroaktinolitové složky
jsou zelené až tmavě zelené (obrázek 712-64) se skelným leskem. Štěpnost
je vždy velmi dobrá podle (110). Pro poznávání mají velký význam optické
vlastnosti amfibolů řady tremolit – ferroaktinolit.
Tremolit
je minerálem regionálně metamorfovaných hornin, kdy vzniká z olivínu
a pyroxenů původních hornin (zelené břidlice, granátické amfibolity).
Typický je pro metamorfované mramory a dolomity (obrázek
712-65, Chýnov, Český
Krumlov). Aktinolit se vyskytuje v bazických a ultrabazických magmatických
horninách jako druhotných produkt různých typů přeměn (např. uralitizace).
Hlavním horninotvorným minerálem je v metamorfovaných horninách facie
zelených břidlic (zelené břidlice, aktinolitické břidlice), lokality Smrčina
a Zadní Hutisko u Sobotína, okolí Železného Brodu. V některých
amfibolitech vzniká při retrográdní metamorfóze (jesenický a sobotínský
amfibolitový masiv).
Jako
obecné amfiboly se označují všechny koncové členy skupiny Ca-amfibolů,
které se podílí na složení amfibolů v běžných magmatických a
metamorfovaných horninách a nepatří do jiné skupiny. Pojem „obecný
amfibol“ není ale z klasifikačního hlediska správný. Nejčastěji do
skupiny spadají magneziohornblend NaCa2Mg5(Si7AlO22)(OH)2,
ferohornblend NaCa2Fe5(Si7AlO22)(OH)2,
pargasit NaCa2Mg4Al(Si6Al2O22)(OH)2,
feropargasit NaCa2Fe4Al(Si6Al2O22)(OH)2,
hastingsit NaCa2Fe+24Fe+3(Si6Al2O22)(OH)2
a řada dalších (obrázek 712-66). Variabilita složení je v této
skupině značná, v menším množství mohou být zastoupeny i Mn, K, Cr
nebo Ti.
Symetrie
je monoklinická (oddělení monoklinicky prizmatické). Ve struktuře jsou
jednotlivé pozice obsazovány podle aktuálního složení (obrázek
712-67). Mřížkové
parametry magneziohornblendu: a = 9,887; b = 18,174; c = 5,308; b
= 105°; Z = 2; pargasitu: a = 9,87; b = 18,006; c = 5,3; b
= 105,26; Z = 2. Práškové RTG difrakční záznamy jsou velmi proměnlivé v závislosti
na složení (obrázek 712-68).
Většina
amfibolů tohoto typu tvoří dlouze sloupcovité krystaly prizmatického typu
(obrázky 712-69 a 712-70), častěji ale sloupcovité, stébelnaté, vláknité
nebo zrnité agregáty (obrázek 712-71).
Fyzikální
vlastnosti: T = 5 – 6; H = 3 – 3,5 (podle složení). Barva je většinou
zelená, zelenohnědá nebo černá (obrázek 712-72), lesk skelný a štěpnost
dokonalá (obrázek 712-73) podle (110). Velmi často se setkáváme se zonální
nebo sektorovou stavbou zrn, která se projevuje jak barvou tak složením. Pro
určování jsou důležité optické vlastnosti obecných amfibolů.
Obecné
amfiboly se vyskytují v granitech, granodioritech, diritech nebo gabrech (Dolní Kounice, Skorošice). V pegmatitech jsou známy z těles, která
prorážejí tělesa skarnů (Domanínek,
Líšná – obrázek
712-72). V metamorfovaných
horninách jsou zcela běžné v rulách a amfibolitech (jesenický a sobotínský
amfibolitový masiv), objevují se i v některých skarnech a mramorech.
Označení
„čedičový amfibol“ není klasifikačně správné, ale velmi dobře
vystihuje skupinu amfibolů, které se vyskytují především v alkalických
magmatických horninách a spadají do skupiny Na-Ca amfibolů. Amfiboly této
skupiny často obsahují podstatný podíl Fe+3 a hydroxylovou
skupinu částečně zastupuje O-2. Řadíme sem např. koncové členy
richterit NaCaNaMg5(Si8O22)(OH)2,
barroisit CaNaMg5(Si7AlO22)(OH)2
nebo kataforit NaCaNaFe5(Si7AlO22)(OH)2.
Tyto koncové členy obsahují zpravidla řadu substitucí (obrázek
712-74),
takže výsledným označením je pak např. ferri-kataforit (= železitý
kataforit), ferro-ferri-baroisit (železnato-želzitý baroisit) nebo alumino-baroisit
(= hlinitý baroisit).
Symetrie
je monoklinická (oddělení monoklinicky prizmatické). Struktura je popsána v úvodní
části, v jednotlivých strukturních pozicích jsou poměrně široké
substituce (obrázek 712-75). Mřížkové parametry richteritu: a = 10,03; b =
18,415; c = 5,234; b
= 104,97°; Z = 2; mřížkové parametry kataforitu: a = 10,019; b = 18,036; c
= 5,286; b
= 104,98°; Z = 2. Práškové RTG difrakční záznamy jsou na obrázku
712-76.
Tvoří
sloupcovité až jehlicovité krystaly, agregáty jsou zrnité, stébelnaté (obrázek
712-77) nebo vláknité.
Fyzikální
vlastnosti: T = 5; H = 3,1 – 3,5 (podle složení). Barva richteritu je tmavě
zelená nebo hnědočervená, kataforit bývá hnědý až černý. Lesk je
skelný, štěpnost dokonalá podle (110). Fyzikální vlastnosti se mohou lišit
s ohledem na složení, častá bývá zonální stavba krystalů a zrn.
„Čedičové“
amfiboly se velmi často vyskytují v alkalických horninách typu granitů,
syenitů nebo bazaltů, vzácněji se objevují ve skarnech nebo některých
metamorfovaných horninách typu zelených břidlic.
Skupina
alkalických amfibolů je velmi speciální skupina, která obsahuje řadu
koncových členů: arfvedsonit NaNa2Fe+24Fe+3(Si8O22)(OH)2,
glaukofan Na2Mg3Al2(Si8O22)(OH)2,
riebeckit Na2Fe+23Fe+32(Si8O22)(OH)2
a další. Izomorfie v jednotlivých pozicích je poměrně široká (obrázek
712-78).
Symetrie
je monoklinická (oddělení monoklinicky prizmatické). Struktura je popsána v úvodní
části, v jednotlivých strukturních pozicích jsou poměrně široké
substituce (obrázek 712-79). Mřížkové parametry glaukofanu: a = 9,541; b =
17,74; c = 5,295; b
= 103,67°; Z = 2; mřížkové parametry riebeckitu: a = 9,769; b = 18,048; c =
5,335; b
= 103,6°; Z = 2. Práškové RTG difrakční záznamy jsou na obrázku
712-80.
Glaukofan
tvoří krátce sloupcovité až jehlicovité krystaly nebo radiálně paprsčité
vláknité agregáty. Riebeckit tvoří sloupcovité krystaly (obrázek
712-81),
často velkých rozměrů, agregáty jsou radiálně paprsčité, někdy
azbestového typu (krokydolit). Dvojčatí podle (100).
Fyzikální
vlastnosti (galukofan): T = 6 – 6,5; H = 3 – 3,15; (riebeckit): T = 4; H =
3,4. Barva glaukofanu je šedá až černá, často s modrým nebo fialovým
odstínem, lesk skelný. Barva riebeckitu je tmavě zelená až černá se skelným
nebo hedvábným leskem. Pro určování jsou významné optické vlastnosti
alkalických amfibolů.
Tato
skupina amfibolů se vyskytuje v alkalických horninách nejrůznějšího
typu. Glaukofan je hlavním minerálem vysokotlakých glaukofanový (modrých) břidlic
(výskyty v Alpách, u nás v Podkrkonoší). Riebeckit je typický
pro alkalické žuly, nefelinické syenity (chibinský a lovozerský masiv na
Kole), alkalické ryolity a některé metamorfované Fe rudy.