Charakteristika jednotlivých svahových pohybů

Ploužení (creep)
Soliflukce, geliflukce
Sesouvání
Tečení
Řícení
Počítačové animace

Ploužení (creep)

Ploužení představuje nejpomalejší typ svahového pohybu. Je zcela přirozeným procesem probíhajícím téměř na všech svazích, při kterém jsou nezpevněné části regolitu postupně působením gravitace transportovány do nižších poloh. Rychlost ploužení se pohybuje od 1 mm do 10 m za rok.
Creep může být zapříčiněn půdním vzdouváním. Jedná se o proces, kdy půdní materiál střídavě zvětšuje a zmenšuje svůj objem. Hlavní roli hraje voda v regolitu. Jílovité sedimenty v důsledku saturace vodou bobtnají a tak zvětšují svůj objem. V suchém období pak dochází k jejich opětovné kontrakci. V periglaciálních oblastech způsobuje stejné změny objemu regolitu střídavé zamrzání a rozmrzání vody v půdě (mrazové vzdouvání). V důsledku působení gravitace se ovšem vzdouvaná svahovina nevrací do původní polohy, ale postupně se pohybuje dolů po svahu (obr. 1).

Obr. 1: Schématické znázornění pohybu regolitu po svahu v důsledku půdního vzdouvání. Vlivem gravitace se při kontrakci pokryvu nevrací částice do původní polohy, ale o určitý úsek se posune dolů po svahu (v řádu cm).

Creep je možné určit podle dvou charakteristických projevů na svahu (obr. 2). Prvním jsou tzv. opilé stromy. Kmen stromu se snaží udržovat si polohou kolmou k zemskému povrchu. Vzhledem k tomu, že půdní kryt pod ním se ale postupně pomalu posouvá, vzniká charakteristický prohnutý tvar kmene. Hákování vrstev je druhým typickým projevem ploužení. Pokud vrstevní sled není se svahem rovnoběžný, ale svírá s ním určitý úhel, dochází u povrchu vlivem gravitace k ohýbání vrstevních ploch směrem po svahu.

Obr. 2: Dva projevy ploužení na svahu. Opilé stomy (A) a hákování vrstev (B).

Ploužení samo o sobě nepředstavuje žádný hazard. Díky němu ovšem dochází k narušení struktury regolitu, který se tak může stát nestabilní a tudíž náchylný k ostatním svahovým pohybům.

Soliflukce, geliflukce

Soliflukce a geliflukce jsou pomalé svahové pohyby, které vznikají tam, kde je vrstva půdy nebo zvětralin saturována vodou. Soliflukcí rozumíme pomalé tečení saturovaného půdního krytu ze svahu. Soliflukce vzniká především v horských terénech s velmi humidním klimatem a s nízkými teplotami (malý výpar). Může postihovat svahy se sklonem od 1°. Podle E. Bryanta (2005, 259) může tento proces vznikat dokonce až na 20% veškerého zemského povrchu.
Proces podobný soliflukci vzniká i v periglaciálních oblastech s výskytem permafrostu. V krátkém létě rozmrzá pouze svrchní vrstva půdy, zatímco spodní část zůstává trvale pod bodem mrazu. Svrchní vrstva saturovaná vodou pak pomalu klouže po zmrzlém podkladu. Tento proces označujeme termínem geliflukce.
Ačkoli soliflukce i geliflukce spadají svou rychlostí mezi pomalé pohyby, svým charakterem připomínají více než creep procesy označované jako tečení.

Sesouvaní

Sesouvání klasifikujeme podle rychlosti (metry za hodinu až den) jako středně rychlý pohyb. Sesuvy vznikají, pokud dojde k porušení rovnováhy mezi smykovým odporem a smykovým napětím a svah se stane nestabilním. Ostře vymezená smykové plocha je charakteristická pro tento druh pohybu. Podle jejího profilu určujeme dva hlavní druhy sesuvů, rotační a translační.

Obr. 3: Sesuv v kalifornském městě La Conchita v roce 2005. Velké úhrny srážek generovaly sesuv, který usmrtil 10 lidí a zničil několik budov (zdroj: http://landslides.usgs.gov/).

Rotační sesuv je vymezen zakřivenou smykovou plochou. Výsledkem bývá řada trhlin a akumulačních tvarů. Sesunutý blok není kompaktní, ale je zpravidla rozdělen do několika částí. Schéma rotačního sesuvu ukazuje obr. 3. Odlučná zóna je, stejně jako u sesuvu translačního, vymezena hlavní trhlinou, zóna akumulace množstvím suti a jiného transportovaného materiálu. Často se stává, že po sesuvu následuje v jeho akumulační části další svahový pohyb, většinou tečení.

Obr. 4: Schéma rotačního sesuvu. Můžeme rozlišit dvě základní části, odlučnou a akumulační (toe). Odlučná hrana (main scarp) vymezuje v terénu počátek sesuvu (zdroj: http://www.planning.org/landslides/).

Planární smyková plocha určuje translační sesuv. Jednotlivé zóny sesuvu jsou shodné jako u předchozího typu. Uložení vrstev rovnoběžně se svahem bývá častou příčinou tohoto druhu sesuvu, zvláště když je svah oslaben srážkovou činností nebo otřesy povrchu (příkladem může být katastrofa v Itálii z roku 1966). Pokud se ve vrstevním sledu střídají vrstvy o různé plasticitě, může měkčí vrstva (např. jílovité usazeniny) soužit jako smyková plocha. Zvláštním typem je tzv. skalní sesuv (SUMMERFIELD, M. A., 1991, 172), při kterém se po méně kompaktních vrstvách pohybuje uvolněný skalní blok.
Sesuvy již představují značný hazard a často způsobují velké škody. Vedle ničení komunikací a liniových vedení, mohou poškozovat nebo ničit i celé stavby.

Tečení

Tečení jako svahový pohyb vzniká, pokud je regolit saturován vodou (výjimku tvoří pouze málo časté suché proudy). Voda vytváří vztlakovou sílu, která způsobuje snižování smykového odporu, a tak i nestabilitu svahu. Pro tečení je charakteristická nepřesně vymezená smyková plocha (na rozdíl od sesuvu) a turbulentní složka pohybu.Vlastní pohyby nazýváme podle převažující povahy transportovaného materiálu. Mohou to být kamenné části, písek, jíl, půda, nebo sníh a led. Rozlišujeme tak suťové proudy, půdotoky, bahnotoky, sněhokamenité laviny apod. (obr. 5).

Obr. 5: Schéma tečení. Stejně jako sesuv můžeme určit odlučnou a akumulační část, chybí však přesně vymezená smyková plocha
(zdroj: http://landslides.usgs.gov/).

Tečení spolu s řícením klasifikujeme jako rychlé pohyby. Důsledkem většího obsahu vody v materiálu dosahují proudy značných rychlostí, mohou to být desítky až stovky km/h (u katastrofy v Peru roku 1970 se počítá, že rychlost sněhokamenité laviny byla asi 300 km/h a rychlost bahnotoku asi 25 km/h). I unášecí schopnost je vysoká. Tečením bývají přenášeny poměrně velké horninové bloky. Proudy mají rovněž značný erozní a akumulační potenciál.
Díky vysokým rychlostem a objemu neseného materiálu představuje tečení poměrně velké riziko pro postižené oblasti. Ničeny jsou stavby všeho druhu, a nemalé jsou často i oběti na životech. Příčinou proudů jsou především vysoké srážkové úhrny. V hlavním městě Venezuely, Caracasu, spadlo v prosinci roku 1999 velké množství srážek. Na svazích okolních hor vznikla řada bahnotoků, které si v ulicích metropole nakonec vyžádaly kolem 30 000 lidských životů. Díky klimatickým podmínkám jsou projevy tečení poměrně časté v rovníkových a tropických oblastech.

Obr. 6: Bahnotok v oblasti kalifornského pobřezí (zdroj: http://www.planning.org/landslides/).

Řícení

Řícením rozumíme pohyb horniny bez kontaktu s terénem. Příčiny vzniku tohoto svahového pohybu zahrnují strmé svahy, erozi a přítomnost puklin. Pokud pohyb obsahuje i rotační složku, nazýváme jej pojmem odsedání. Zvláštním typem je řícení říčních břehů, které je generováno boční erozí toků. Řícení nepostihuje velké oblasti a jeho nebezpečí je čistě lokálního charakteru.

Obr. 7: Řícení říčního břehu na řece Volyňka v podhůří Šumavy. Povodňové stavy v uplynulých třech letech
způsobily posun nezpevněného břehu o dva až tři metry.

Animace

Prohlédněte si počítačové animace svahových pohybů (zdroj: http://walrus.wr.usgs.gov/).

Sesuv v oblasti San Mateo v Kalifornii z roku 1997. obrázek GIF video MPG

Bahnotok v pohoří Sierra Nevada z roku 1997. obrázek GIF video MPG

Vliv srážek na svahové pohyby. obrázek GIF video MPG

>> Zpět <<