Listy, hlavní místa fotosyntetické asimilace CO2, jsou morfologicky a anatomicky velmi rozmanité. Rozlišit listy jednoděložných a dvouděložných rostlin lze podle typu žilnatiny: jednoděložné rostliny mají žilnatinu rovnoběžnou či souběžnou, rostliny dvouděložné pak mají žilnatinu zpeřenou, dlanitou či znoženou. Základní rozdělení listů z hlediska jejich morfologicko-anatomické stavby je na listy monofaciální, u nichž nelze rozlišit svrchní a spodní stranu (jako podtypy monofaciálních listů jsou vyčleňovány listy ekvifaciální (např. Sanseviera zeylanica či Sedum arce), unifaciální (např. Allium cepa) a izolaterální (např. Iris germanica; vznikají srůstem původně bifaciálního listu), a listy bifaciální, u nichž lze rozlišit svrchní - adaxilální a spodní - abaxiální stranu listu. Podle lokalizace průduchů rozlišujeme listy epistomatické (mají průduchy pouze na svrchní straně listu; např. leknín bílý - Nymphaea alba), hypostomatické (mají průduchy pouze na spodní straně listu; např. Ficus elastica) a amfistomatické (mají průduchy na obou stranách listu, např. Zea mays)
Epidermis monofaciálních listů je z obou stran listu ekvivalentní, s četnými průduchy. Uzavírá listový mezofyl - základní pletivo listu, tvořeného v tomto případě převážně parenchymatickými buňkami. Se vzrůstající vzdáleností od povrchu listu do jeho středu může vzrůstat velikost parenchymatických buněk a naopak se snižovat obsah chloroplastů. Zastoupena mohou být rovněž mechanická pletiva vyztužující listy. Kolaterální cévní svazky jsou rozptýleny v celém objemu listového mezofylu.
Naproti tomu bifaciální listy mají zřetelně odlišenu svrchní (adaxiální) a spodní (abaxiální) stranu. Epidermis svrchní strany listu bývá zpravidla kryta silnější vrstvou kutikuly a obvykle v ní nacházíme méně průduchů než na epidermis spodní strany listu nebo zde nejsou průduchy žádné. Listový mezofyl bývá diferencován na palisádový a houbový parenchym. Jedno- až vícevrstevný palisádový parenchym přiléhá ke svrchní epidermis a obsahuje velké množství chloroplastů. Je tvořen válcovitými, protáhlými buňkami těsně k sobě naléhajícími - připomíná tak palisády opevnění starověkých hradišť. Houbový parenchym má povahu aerenchymu a zajišťuje tak uvnitř listu dostatečný rozvod CO2, vstupujícího dovnitř listu především difůzí přes průduchy, do míst jeho fotosyntetické asilimace. Kolaterální cévní svazky mají pravidelnou orientaci - xylémová část směřuje k adaxiální straně, zatímco část floémová ke straně abaxiální.
Zhotovíme příčné ruční žiletkové řezy listem fíkusu (Ficus elastica), tenury (Sanseviera zeylanica), šáchoru papyru (Cyperus papyrus), jehlicemi tisu červeného (Taxus baccata) či borovice (Pinus sp.) a dalších druhů. Protože chlorenchymatický listový mezofyl obsahuje velké množství chloroplastů, musí být řezy dostatečně tenké. Buňky s lignifikovanými buněčnými stěnami lze zvýraznit barvením floroglucinolem. Vhodné je pro pozorování rovněž využít autofluorescenci chloroplastů a rostlinných pletiv.
| Bifaciální listy: |
|
1. Příčný řez bifaciálním listem fíkusu pryžodárného (Ficus elastica) |
|
|
2. Příčný řez bifaciálním listem (jehlicí) tisu červeného (Taxus baccata) |
|
|
3. Příčný řez bifaciálním listem (jehlicí) borovice (Pinus sp.) |
|
4. Příčný řez bifaciálním listem C4 druhu šáchoru papyru (Cyperus papyrus) |
|
| Monofaciální listy: |
|
1. Příčný řez monofaciálním (ekvifaciálním) listem tenury (Sanseviera zeylanica) |
|