Fakulta do mě hodně investovala. Do Čech se chci v budoucnosti vrátit proto, aby z toho vkladu profitovala, říká náš absolvent Stanislav Drápela

Řekni nám prosím na úvod, od kdy se u tebe projevoval zájem o přírodní vědy?

Vždy jsem měl vztah k přírodě a snažil se ji chránit. Ale na střední škole jsem si určitě nemyslel, že budu dělat to, co dělám nyní, čili výzkum v nádorové biologii. Nadšení pro vědu se ve mně probudilo, až když jsem se dostal ke studiu biochemie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity (PřF MU). Nadchly mě předměty. To, jak byly koncipované, inspirovali mě vyučující a jejich způsob vedení výuky. A doslova mě biochemie dostala tím, o jak speciální kombinaci chemie a biologie jde.

Biochemie je obor, který studenti ze střední školy neznají. Proč tě tak nadchla?

Protože biochemie je základem veškerého života. Vždy jsem chtěl pochopit podstatu života z pohledu přírodních věd. Navíc biochemie pokrývá porozumění veškerým chorobám, bez znalosti biochemie zkrátka nejsme schopni porozumět onemocnění, obecně řečeno. Přes úvahy a zaměření ve studiu tímto směrem jsem se postupně dostal až k nádorové biologii.

Student se většinou rozhoduje pro obor i podle možností budoucího uplatnění na trhu práce. Proč sis zvolil biochemii s ohledem na další studijní či profesní budoucnost?

Já se chtěl původně dostat na medicínu, a to se mi nepodařilo. Biochemie byla jednou z těch věd, která je v lékařství důležitá. Vybral jsem si ji proto, abych dělal to, co mě baví. Dalším jejím benefitem pro mne bylo to, že je biochemie mezioborová, nachází uplatnění v čisté chemii, v čisté biologii, ve fyzioterapii, v genetice, ve farmakologii i lékařství jako takovém. V mém uvažování hrálo roli i to, že jsem věřil, že díky studiu biochemie budu mít lepší základ ještě se třeba v budoucnu rozhodnout, jaký obor si nakonec vyberu. A zdála se mi u ní široká aplikovatelnost. Studium mne chytlo tak, že jsem v biochemii našel vše, co jsem chtěl.

Pamatuješ si, kdy jsi na fakultě začal vnímat, jaký je rozdíl mezi výukou předmětů na střední škole a pak na univerzitě?

To přišlo brzy. Hodně rychle jsem vystřízlivěl. Myslel jsem si, že úsilí, které jsem studiu věnoval na střední škole, bylo dostačující. Pochopil jsem ale, že na fakultě budu muset zabrat mnohem víc. Ovšem na biochemii byly předměty tak poutavě vedené, že jsem se na přednášky těšil. I když jsem měl stále i jiné zájmy jako třeba sport, snažil jsem se chodit vždy na přednášky, ačkoli nejsou povinné. Bavilo mě to a zkoušky jsem díky tomu snáze zvládal.

Pro naši fakultu je typické, že se studentky a studenti zapojují do výzkumu už při studiu. Jak ses k výzkumu dostával v bakalářském studiu?

Začalo to laboratorními cvičeními, která jsou součástí výuky. Jsou velmi intenzivní, takže si na výzkumnou práci začínáte zvykat. Ve druhém semestru díky nim můj zájem o vědeckou práci zesílil. Ve druhém ročníku bakalářského studia jsem se dostal do Fakultní nemocnice Brno, Bohunice, na oddělení biochemie, do klinické laboratoře, kde jsem pracoval s pacientskými vzorky.

Jak jsi s výzkumnou prací pokračoval v magisterském a pak v doktorském studiu?

Po dokončení bakalářské práce jsem hledal něco nového. V magisterském studiu jsem se dostal k doktoru Karlu Součkovi z Oddělení fyziologie a imunologie živočichů při Ústavu experimentální biologie naší fakulty, a to na Biofyzikální ústav Akademie věd ČR v Brně, kde on také působí. Měl vypsané zajímavé téma v oboru nádorové biologie (Studium synteticky letální kombinace DNA poškození a CHK1 inhibice v kontextu protinádorové terapie). Tam jsem získal představu, jak funguje výzkum a výzkumný tým. To mne motivovalo zase víc, protože jsem viděl, že když výzkumu věnuji energii a čas, tak se to může v kombinaci s výborným školitelem pozitivně odrazit v publikování článků. A to pro mě bylo další motivací. Neméně mě motivovala osobnost školitele. Myslím si, že poznám, když se o mne někdo zajímá, a zájem jsem ze strany školitele vnímal. Já se to pak snažím vracet. Jeho množství vložené energie a času jsem mu chtěl vrátit, což mi rovněž pomohlo rychle dokončit magisterské studium i doktorát a zároveň jsem tak získal spoustu zajímavých výzkumných dat.

Řekl jsi, že biochemie je základem veškerého života. Jak biochemie život definuje?

Cílem biochemie je popsat veškeré chemické procesy v živých organismech pomocí molekulární terminologie. Hlavním smyslem je ale porozumění zdraví a tomu, jak ho udržet. A rovněž porozumění nemocem a jak je efektivně potlačit. V tom jde biochemie ruku v ruce s medicínou a jedno bez druhého nemůže fungovat. Já jsem se začal soustředit na nádorové onemocnění, s fundamentální otázkou: jak onemocnění efektivně potlačovat, aby se dále nerozvinulo? Moje motivace byla a je jasná: přispět ke zlepšení terapie a kvality života u pacientů s nádorovým onemocněním. I kdybych ve finále pomohl zachránit jednoho člověka, tak by to za to stálo.

Jak ses po doktorátu na PřF MU dostal do klinicko-výzkumného centra Moffitt Cancer Center na Floridě?

V kariéře vědkyň a vědců je nutný takzvaný postdoktorský výzkum. Navíc zkušenost ze zahraničí je vždy výhodou. Hovořil jsem tehdy s řadou lidí, protože jsem chtěl získat objektivní pohled, zda jsem na to připraven. Dostal jsem podporu od školitele a dalších spolupracovníků. Rozhodl jsem se hlásit na různé pozice, které jsem měl již z velké části předvybrané během doktorského studia, strategickým zasíláním motivačních dopisů přímo daným vedoucím laboratoří. Nakonec jsem měl řadu nabídek a mohl si vybírat, což mě povzbudilo. Já jsem velmi nerozhodný člověk, po dlouhém zvažování rozhodla pro Moffit Cancer Center souhra mnoha faktorů. Jednak to, že moje současná šéfka, Dr. Ana Gomes, zakládala novou laboratoř a já si tak mohl přenést značnou část toho, co umím a dále to rozvíjet bez omezení. Zároveň mi umožnila pracovat na tom, co mě zajímá. Zaujalo mě ale i její myšlení a chovaní při rozhovorech. Zdaleka to ale nebyly pouze tyto věci. Zjišťoval jsem si řadu dalších informací, bylo to hluboké rozhodnutí. Šlo v něm o institut samotný, ale také možnost bydlení a i podnebí, protože nemám rád zimu a studené počasí. Na Floridě, v Moffitt Cancer Center jsem nyní více než jeden a půl roku.

Místo budoucího zaměstnaní sis tedy mohl vybrat z mnoha možností. Co k tomu zájmu zaměstnavatelů o tebe, myslíš, přispělo?

Domnívám se, že mne na budoucí kariéru dobře připravila fakulta prostřednictvím školitele, Dr. Karla Součka. Vlastně celé magisterské studium jsem byl v laboratoři. A byl jsem jím veden k tomu, že pokud nebudu mít za sebou výsledky, nemá můj potenciální zaměstnavatel možnost, jak mě poznat a ohodnotit. Myslím si, že nabídek bylo hodně i proto, že jsem se zajímal o technickou část práce, a naučil jsem se řadu metod, které nezvládá každý. Naše laboratoř na Biofyzikálním ústavu Akademie věd v Brně vlastnila řadu průtokových cytometrů, na nich jsem svoje know-how postavil. Pro zaměstnavatele jsem byl zajímavý proto, že mám background metod a schopnost pracovat sám na in vivo studiích. Takže se o mě nemusí tolik starat. Ale je to i nevýhoda, protože poté musíte všechno, co umíte, dělat pro všechny, jak jsem záhy zjistil 😊. To ale rozhodně není na škodu, přináší to kontakty, spolupráce, ale i přátelství.

Pojďme nyní k tématu tvého výzkumu. Jak se zrodil tvůj vědecký sen diagnostikovat spící nádorové buňky a zařídit, aby se neprobudily?

Zrodilo se to tak, že jsem se snažil najít si nějakou oblast výzkumu, specializaci. Říká se tomu „nika“ − místo, kam se v systému dokážete začlenit. Čili by to měla být oblast, kterou se ne každý zabývá, takže je zde dostatek prostoru pro to, se jí věnovat. V mém výzkumu jde konkrétně o mechanismus dormance, tedy usínání a probouzení nádorových buněk. Dormance je součástí metastázování a je jednou z hlavních příčin nízké efektivity léčby a úmrtí pacientů v důsledku metastatického nádorového onemocnění. Primární nádor se dá často odstranit, pokud ale již došlo diseminaci nádorových buněk do cirkulace, je velmi pravděpodobné že se nádorové buňky dostaly do dalších orgánů, kde v dormantní fázi vyčkávají na vhodný okamžik k probuzení. To může trvat měsíc, rok ale i desetiletí. Bohužel, tradiční chemoterapie využívaná pro léčbu nádorových onemocnění, z podstaty věci tyto buňky není schopna usmrtit, a tak jde o problém, který jsme dosud nepřekonali. Zkoumám, jak jsou buňky schopné usnout a probudit se v orgánu třeba za deset let, i když je pacient v remisi, ale má to stejné onemocnění, které měl, jen v jiné části těla.

 V jaké fázi výzkumu usínání a probouzení rakovinných buněk jsi nyní?

Jsem stále v základním výzkumu a dormanci zkoumám skrze živé organismy, jako jsou myši. Pokud se objeví něco významného, nebude cesta k pacientským vzorkům v Americe tak složitá. Snažíme se s týmem porozumět mechanismům, jak tyto buňky usnou, ale i jak se probudí. Pokud přijdeme na to, co reguluje toto přepnutí, budeme schopni najít již existující léčivo či molekulu, jež by mohly specificky cílit na tyto buňky.

 Tomuto výzkumu se věnuješ rok a půl. Jaké vidíš výsledky?

Podařilo se nám objevit konkrétní molekulu, která fenotypové přepnutí pravděpodobně může regulovat. Zjistili jsme, že se to děje na základě epigenetiky (regulace na úrovni chromatinu). Teď se s týmem snažíme potvrdit na živých organismech, že to tak opravdu je. Pokud by se to podařilo, dá se jít s výzkumem k pacientským vzorkům. Protože se ale věnuji i analýze již existujících dat (byť byla použita ke zcela jinému důvodu), vidím už nyní, že hladina molekuly, co zkoumáme, koreluje se stadiem dormance. Myslíme si i proto, že jsme na dobré cestě. Jde o hypotézu, kterou jsme již hodně specifikovali, a šance na úspěch u ní – věřím − je.

 V posledních 30 letech se díky digitalizaci vědecké komunikace enormně zrychlil a usnadnil přístup k vědeckým datům a literatuře. Co to pro tebe jako vědce znamená v tvém výzkumu?

Ohromnou svobodu. Pokud člověk chce, má neomezené možnosti posunout svůj výzkum tím, že sedí u počítače s zkoumá data jiných. Dat je tolik, že zdaleka nemáme kapacity, abychom je zpracovali. Vědci a vědkyně často generují data k jednomu specifickému problému, který je zajímá, ale ta data mají potenciál pro řadu dalších vědců a vědkyň z řady jiných oblastí. Síla dat je obrovská, je na lidech, jak ji dokážou využít.

 V USA se ti velmi daří. Chceš se jednou vracet do Čech?

Je třeba skvělým vědkyním a vědcům dát možnost, aby vycestovali, ale vrátili se, odchovali studenty a vytvořil se určitý koloběh, který sám o sobě přispěje k tomu, aby u nás (nejen) věda kvetla. Nechtěl bych proklouznout místním systémem, kde za vzdělávání neplatíme školné. Pokud všichni odejdou, pokud nejsme schopni ty lidi, co vycestovali, dostat zpět, nebudeme jako země nikdy růst, i když máme dobré a bezplatné školství i zdravotnictví. Pokud zůstanou naši vědci a vědkyně pracovat pro zahraničí, pak to, co se tady naučili, prodají tam. A profituje z toho tamní systém.

 Kde se v tobě toto nesobecké uvažovaní s ohledem na prospěch naší země vzalo?

Asi postupně. Uvědomoval jsem si, že jsem já (respektive rodiče) nemusel nijak výrazně (v porovnání např. s USA) finančně investovat do vzdělání, a tyto rovné příležitosti přístupu ke vzdělání považuji na našem systému školství za skvělé. Mám to v sobě nastavené tak, že když vidím, jak do mě někdo investuje, chci mu to vracet a oplácet dobré dobrým nebo ještě lepším.

Máš v plánu třeba učit nebo spolupracovat na výzkumu na své alma mater?

Momentálně se soustředím na to, proč jsem tady, a na svůj současný výzkum. Nejen já, ale i moji nejbližší tomu věnovali značnou část úsilí. Samozřejmě, v budoucnu bych se nebránil spolupráci s Masarykovou univerzitou. Za jistých podmínek je úplně jedno, kde výzkum děláte, důležité je dělat ho poctivě.

 Proč bys na základě své zkušenosti doporučil všem, co se rozhodují, kam na vysokou školu, právě naši fakultu?

Myslím si, že prostředí mých oborů a lidí bylo super. Vyučujícím záleželo na tom, abychom se něco naučili. Doporučil bych dobře si vybrat školitele, podívat se na lidi, kteří u něj studovali, za jakou dobu skončili a kde skončili. Nejít jenom po tématu, ale připravit se i takhle.

 Ty jsi udělal řadu dobrých voleb, vnímáš to tak?

No, já mám v tomhle štěstí😊. Ale je pravda, že si vše důkladně a několikrát pročtu, projdu. Důkladnost a to, že jsem nerozhodný, mi ohromně pomáhá, protože se rozhoduji velmi dlouho, ale nakonec dospěji k dobrému rozhodnutí, neboť postupně všechny možnosti, až na tu poslední, vyřadím. A třeba by všechny volby mohly být dobré. Na konci vím a cítím se dobře, že jsem rozhodnutý. Ačkoliv to trvá, ve finále to stojí za to.

Řekni nám na závěr, co je při vědecké práci tvým hnacím motorem?

To, že se několik desetiletí používají stejná chemoterapeutika a stále lidé umírají. I když míň, ale umírají. A to je nutné hodně rychle někam posunout. U řady onemocnění máme léky fungující na 90 či více procent, ale v případě rakoviny, velmi obecně řečeno, zabírají pouze na 10 % až 20 %. Pro některé subtypy není léčba žádná. Studujeme rakovinu, ale jsme stále v bodě, kdy je kvalita života pacientů během léčby velmi nízká a léčba sama o sobě velmi omezující a dlouhá. Přál bych si, abychom zažehli a zažili revoluci v léčbě nádorových onemocni podobnou té, ke které přispěl profesor Jan Starý u léčby dětské leukemie. To nám dává naději, že je to možné. Toto je zároveň moje hlavní motivace.

Děkuji za rozhovor.
Zuzana Jayasundera