Spolupráce ve prospěch celku a další principy fungování buněk v organismu mají smysl i pro lidskou společnost, říká Jana Šmardová

Jak se formoval váš vztah k přírodním vědám? Jaké byly vaše zájmy v dětství?

Mé zájmy byly široké, velmi jsem se věnovala sportu, hodně jsem četla. Pokud jde o přírodní vědy, vyrůstala jsem v době Oken vesmíru dokořán Jiřího Grygara. A to mě fascinovalo. Takže mě bavila astronomie a fyzika. Dlouho jsem si myslela, že se budu zabývat právě fyzikou. Na gymnáziu mě bavila i chemie a matematika. A co mě naopak nebavilo nikdy? Biologie. Jevila se mi jako nudná oblast, kde je třeba si vše pamatovat, ale postrádala jsem v tom logiku. Jak jsem však četla cokoli, co souviselo s astronomií a fyzikou, přečetla jsem i knihu Karla Pacnera, Hledáme kosmické civilizace. A v této knize byly i informace o počátcích života, o aminokyselinách a nukleových kyselinách. Já vůbec nevěděla, o co jde. Tak jsem začala pátrat, abych tomu rozuměla, a dostala jsem se k oblastem biologie, které by mne zajímaly snad i víc než fyzika. Jen jsem si myslela, že to snad ani studovat nejde, protože obraz biologie, jak jsem ho dostala na základní a střední škole, byl úplně jiný.

Jak vedla vaše cesta na PřF MU?

Na gymnáziu, na jedné hodině deskriptivy se nás pan profesor ptal, co nás zajímá a co chceme studovat. U mě se trochu zhrozil, když zjistil, co mě zajímá, ale že chci studovat něco jiného. Domluvil mi setkání se svým bývalým studentem, který vystudoval biologii. Ten mě chvíli poslouchal, a pak řekl: „To je úplně jasné. Vy musíte do Brna k profesoru Rosypalovi, on nyní otevírá obor Molekulární biologie, ten je přesně pro vás.“ Já se do Brna skutečně dostala a potkala jsem se s tím, co mě bytostně zajímalo a co jsem asi měla dělat. Začátek tohoto studijního oboru popisuje i můj kolega, prof. Jiří Doškař, který byl u jeho zrodu, v rozhovoru zde. Beru to jako veliké štěstí, že se tehdy tento obor ustavil a já ho mohla studovat.

Jaké máte na studium Molekulární biologie na naší fakultě vzpomínky?

Vybavuji si to potěšení ze studia, protože mě tato témata fascinovala. Pan profesor Rosypal na mě udělal enormní dojem. Byl velmi přísný. Když jsme se chystali na zkoušku, starší kolegyně mi říkala: „Všechno. Musíte umět úplně všechno.“ A tak to opravdu bylo. Ale on byl stejně přísný i na sebe. Pamatuji si, že když jsme mu dávali otázky během přednášek, stalo se, že na otázku odpověděl, ale pak přerušil přednášku, odešel a vrátil se za chvíli s tím, že musel do knihovny, aby si něco dohledal a svou odpověď ještě doplnil. Potkala jsem tu spoustu skvělých lidí. V kruhu nás bylo sedm a s některými spolužáky jde o celoživotní vztahy, včetně mého muže, Jana Šmardu.

Co jste dělala po studiu?

My jsme se s manželem hned po promoci vzali. Oba jsme dělali konkurzy na ústavy Akademie věd do Prahy, protože v Brně v té době nebyla v této oblasti místa. V Praze jsme udělali aspiranturu, manžel na Ústavu molekulární genetiky a já na Mikrobiologickém ústavu. Tam jsem strávila čtyři roky, rok jsem byla na studijním pobytu a další tři roky jsem pracovala na disertaci. Na disertaci jsem pracovala na prokaryotech, na streptomycétách, studovala jsem DNA dependentní RNA polymerázu. Takže molekulárně-biologické téma, kde studovaným organismem byly bakterie. Potom jsme se s manželem přesunuli do Českých Budějovic, kde jsme dostali nabídku práce a byt. V roce 1989 se nám narodila dcera. Manžel odejel v roce 1990 na stáž do USA, já s dcerou jsem ho následovala asi za dva měsíce.

Jakou roli sehrál ve vašem životě pobyt na State University of New York, kam jste odjela v roce 1990? Těsně po 17. listopadu 1989 to musela být výrazná změna.

Já odjížděla s představou, že tam strávím mateřkou a budu doma, jako bych byla doma tady. Postupně jsem ale změnila názor a souhrou okolností jsem do práce nastoupila taky. Přešla jsem na zkoumání eukaryotické buňky a její nádorové transformace. Manžel v USA pracoval celkem tři roky a já dva roky. Práci jsem končila porodem druhé dcery, a pak jsme se vrátili do Čech.

Jak jste zvládala péči o dítě a práci v laboratoři?

Bylo to náročné. Můj muž pracoval od nevidím do nevidím, což pro mě nebylo možné. Já měla pro práci přesně vymezený čas, mezi odevzdáním a vyzvednutím dcery ze školky. Ta do ní nastoupila, když měla 2 roky a 3 měsíce. Měla jsem perfektní školku, i když to, co jsem vydělala, jsem dala za ni. Dcera to vítala, protože měla moc ráda sociální kontakty a byla ve školce spokojená. Ale já si občas připadala v laboratoři méněcenná, protože jsem viděla, jak tam ostatní tráví o dost víc času než já. Ve chvílích pracovních neúspěchů jsem to se svou vedoucí probírala a nabízela jsem jí, že se svého místa vzdám, že si může vybrat někoho, kdo bude v laboratoři trávit více času. Ona mi ale vysvětlila, že se nevidím zvenku. Že ona vidí to, jak jsem uspořádaná a pracuji intenzivně, a že se nemám s ostatními srovnávat. Uvědomila jsem si, že je to nejspíš pravda: vždycky když jsem odpoledne odcházela, měla jsem srovnaný stůl, popsané a připravené zkumavky na další den a napsané protokoly. Takže jsem další ráno přiběhla a hned „frčela“ naplno. A během experimentů už plánovala další den. Tam jsem si začala uvědomovat, že lze i v omezeném čase podat výkon a udělat hodně práce. My odjeli z Československa v době, kdy byly pracovní možnosti omezené, co do vybavení laboratoří, to bylo jako přijet do jiného světa. Byli jsme unešení těmi možnostmi. Pracovat intenzivně bylo jednoduché, protože jsme byli prací opojení. V Čechách se potom začalo vše měnit a teď máme možnosti naprosto srovnatelné. Ale přijet v roce 1990 do Ameriky, to bylo jako přijet do úplně jiného světa.

Po návratu do Česka od roku 1996 do roku 2003 jste působila na Masarykově onkologickém ústavu v Brně (dále MOÚ). V dalších letech pak na Ústavu patologie FN v Brně-Bohunicích. Jak jste se dostala z naší přírodovědecké fakulty do medicínské instituce?

Po návratu do Čech v roce 1993 jsem byla tři roky na mateřské dovolené s druhou dcerou. Manžela jsem zase skoro neviděla😊. On začínal svou kariéru na fakultě, zakládal laboratoř a připravoval nové přednášky. A já se loučila s představou, že bych se k náročné práci vrátila. Ale staly se věci, které mě dodaly odvahu. Pokusila jsem se získat částečný pracovní úvazek a dostala se na Masarykův onkologický ústav. Měla jsem jasně vymezený úkol: rozběhnout detekční metodu, která analyzovala konkrétní gen, a vyhledávala v něm mutace. Byla to zajímavá metoda a zajímavý gen, nádorový supresor p53. I když jsem to neměla jako úkol, studovala jsem o tomto genu vše, co se dalo. To mi otevřelo dveře k pochopení procesu karcinogeneze, protože tento gen a jeho dopad na fungování buněk jsou velmi komplexní. A tak jsem díky p53 uviděla proces vývoje nádorů v plné šíři. Touto prací jsem byla definitivně chycená v zájmu o nádory.

Kam vedla vaše profesní cesta dál?

Když jsem zvažovala odchod z MOÚ, protože bylo velmi náročné žít jen na grantech, dostala jsem nečekaně tři pracovní nabídky. Vybrala jsem si tu, která v první chvíli byla nejméně atraktivní, a to na Ústavu patologie Fakultní nemocnice v Bohunicích při Lékařské fakultě MU. Měla jsem pocit, že leccos v mém pracovním životě, jako možnost dělat výzkum a učit končí, protože šlo o rutinní diagnostickou práci. Ale přímo na ústavu mě vtáhli do výuky, jelikož potřebovali v patologii doplnit pohled molekulární biologie. Pokračovala jsem také ve výuce na PřF MU a zůstala jsem i ve výzkumu, protože jsem měla rozpracovaný grant a také další mi vyšel. Vedení ústavu, na začátku především pan prof. MUDr. Karel Dvořák, CSc., mě podpořilo v rozhodnutí zvládnout toto vše. Mohla jsem přijmout a vést studenty, a tak to nakonec bylo lepší, než jsem si předtím vůbec dokázala představit.

Pedagogicky se věnujete biologii nádorů, patologii a onkologii. Jak se vyvíjela vaše pedagogická činnost?

Biologie nádorů mne fascinovala a začala s ní má pedagogická práce. Můj manžel, Jan Šmarda, učil molekulární biologii eukaryot a měl v přednáškách kapitolu o nádorech. Já mu koukala přes rameno a ptala se: „Říkáš tam tohle? A tohle?“ Protože jsem měla dosti široký pohled na nádory díky svému výzkumu. Až mi dal prostor pro tříhodinovou přednášku, a později ještě pro další. Jak mi laboratoří procházeli doktorandi, došlo mi, že by potřebovali speciální, hlubší přednášku o biologii nádorů, a tak jsem ji připravila. Šlo tedy o skok na 24hodinovou, celosemestrální přednášku, kde postupně přibývalo i studentů mimo doktorandy. Od roku 2000 se přednáška jmenovala Molekulární biologie nádorové buňky. Postupně jsem ji přejmenovávala a nyní se jmenuje Molekulární a buněčná biologie nádorů. Protože výuka musí obsahovat i buněčnou úroveň, a vlastně i úroveň celého organismu, protože bez toho vývoj nádorů nejde vysvětlit.

Váš velmi populární kurz Biologie nádorů pro každého aneb buněčná filozofie, je od roku 2013 otevřen studujícím různých oborů a věnuje se vztahům mezi aspekty chování nádorových buněk a aspekty západní civilizace. Vy ve výuce nádorové biologie pracujete často s analogiemi. Jak na to studující reagují?

Kurzem prošly stovky studentek a studentů, naposled (podzim 2022) jich bylo zapsaných 260, a zpětné vazby od studentů jsou celé roky velmi silné, téma k nim promlouvá. Funguje to jako zrcadlo života, myslím si, že tušení těch souvislostí v nás je. Ohlasy na kurz mám zmapované. Ambicí není přinést nové aktivní znalosti. Chci, aby se studenti otevřeli a poslouchali a zamysleli se. Kurz nekončí zkouškou, jeho závěrem je esej. Dostávám velmi zajímavé eseje, často studentky a studenti píší otevřeně, vyznávají se ze svých obav a zkušeností, vážím si jejich otevřenosti. Opětují mi to, že i já do toho jdu otevřeně, ne akademicky a s odstupem.

Jak se zrodila ústřední myšlenka vaší knihy, že vývoj nádoru má do určité míry analogie i v lidské společnosti a v lidském chování?

V posluchárně dobře poznáte, kdy opadává zájem, vidíte, že vtip či zajímavá metafora studenty proberou. Naučila jsem se to používat a zjistila, že taková přirovnání studenty baví a že si díky nim i více z přednášek pamatují. Dělení buňky jsem přirovnávala k těhotenství a narození člověka. A ukazovala, jaké to má shody i rozdíly. V obou směrech to člověka může obohatit. Takových analogií a metafor mi postupně přibývalo.

Jak mě napadalo víc a víc metafor na toto téma, postupně se mně zmocňoval pocit, že celý proces vývoje nádoru má do určité míry analogie v lidské společnosti a v lidském chování. A pak jsem měla silný zážitek vhledu. Bylo to na jednom jednání mnoha lidí ve fakultní nemocnici, a mě se zmocňoval pocit, že se děje něco zásadního, nedobrého. Zdálo se mi, že jsem byla svědkem počátku jakéhosi „nádorového procesu“. Šla jsem domů a měla plnou hlavu toho, že ta spojitost mezi vývojem nádoru a chováním lidí reálně existuje. A tak jsem potom tuto spojitost rozvíjela čím dál vědoměji. Později jsem se dočetla, že podobnou zkušenost vhledu má více odborníků, s různými tématy. To mě povzbudilo. A tak, jedno s druhým, vše dospělo do stavu, že jsem dostala chuť na toto téma psát, protože se mi to zdálo přínosné a užitečné.

Vaše kniha Co nás učí nádory: Paralely v chování buněk a lidí, vyšla v nakladatelství Munipress v roce 2021. Za tuto knihu jste získala z rukou děkana Tomáše Kašparovského Medaili za významný tvůrčí počin, jak jsme psali zde. Na knize jste pracovala více než 10 let. Od čeho se psaní začalo odvíjet?

V nádorové biologii existuje koncept typických znaků nádorů, v té době jich bylo známo 7. A já si v začátcích psaní nebyla jistá, zda najdu ke každému znaku analogii. Psaní mi šlo pomalu, a autoři tohoto konceptu mezitím napsali pokračování své práce, kde už těch znaků bylo 11. Říkala jsem si, že ale jestli mám pravdu, musí ke každému znaku existovat analogie. Byla to výzva i vědecká práce tyto analogie hledat. Kladla jsem si otázku, co tyto znaky v překladu do lidské společnosti mohou znamenat? A bylo to i osobní dobrodružství. Jedna věc je, že o věcech přemýšlíte. Ale až když se je snažíte sdílet, dát do přednášky, donutí vás to vše formulovat přesněji. A psaní je ještě striktnější. Říkala jsem tomu kniha, i když v začátku tam ambice jejího vydání nebyly. Ale sen to byl.

Kniha je mimořádná i svou formou, každá kapitola má část A a B. Části „A“ čtenáře seznamují se základy biologie nádorů. Jsou psány na základě vědeckých informací medicínských a biologických. Pracujete s teorií systémů, popisujete základní principy fungování organismu. Část „B“ je nazvána „přesahy“ a tam pracujete hodně s vlastními analogiemi a literaturou i teoriemi společenských věd. Tyto části jsou i graficky výrazně oddělené, okraje částí „A“ jsou oranžové, okraje „B“ modré, což je vidět už při zavřené knize na ořízce. To je pro čtenáře velmi praktické, protože se dozví malou „porci“ odborných informací na jedno téma, a k nim pak přesahy. Zvolit pro obsah nejvhodnější formu je jeden z velmi těžkých úkolů autora. Jak jste dospívala k rozhodnutí zvolit právě tuto formu?

Psaní mi dlouho nešlo. Napsala jsem první kapitoly, zasekla jsem se a nešlo to dál. Tak jsem to odložila a po čase zkusila znovu. Asi třikrát jsem začala a rychle skončila. Až napočtvrté jsem začala, a napsala o kapitolu více než u předešlých pokusů, a konečně uvěřila, že teď už to dokážu psát dál. Zjistila jsem, že klíčový blok byl v tom, že ta kniha je ze dvou tak odlišných částí. Psát o biologii mi bylo mnohem přirozenější, protože tak člověk píše vědecké práce a je v tom trénovaný, má to svá pravidla. Ale psát ten druhý typ kapitol, ty přesahy, bylo nesmírně obtížné. Dostávala jsem se na tenký led oblastí, kde nejsem odbornice. Z pohledu společensko-vědních oborů to bylo nesystematické. A já nemohla vše podporovat citacemi, spolehlivými znalostmi, byla jsem v obrovské prostoru, který byl svobodný, ale nejistý. Ukázalo se, že jsem sama pro sebe při psaní potřebovala jakousi technickou podporu, a sice psát každý typ kapitol jiným fontem. A když jsme knihu chystali k vydání, oddělili jsme tyto dva typy kapitol barevně, po straně stránky, takže i ořízka knihy je dvoubarevná, jak je vidět na fotografii. Ze začátku jsem se snažila psát biologické části pro laiky, hodně populárně. Ale jak se objevovaly nové znaky nádorů, bylo to čím dál obtížnější. Když jsem chtěla být přesná. A často jsem byla i dost detailní, protože jsem mnohé paralely nacházela právě v detailech. A nechtěla jsem ani sebe, ani čtenáře připravit o tu fascinaci tím, kdy jdou analogie do velkých detailů. I za tu cenu, že to bude pro laika obtížnější.

V přesazích prezentujete paralely mezi chováním rakovinných buněk v organismu a určitými jevy ve společnosti. Pracujete hodně se sociologickými, kulturologickými a dalšími společensko-vědními teoriemi. V čem je pro vás tento přesah zajímavý?

Nejsem odbornicí ve společenských vědách. Ale jsem nevybíravá čtenářka a čtu kvanta literatury. Tam byl počátek, i třeba v beletrii, v příbězích, jsem viděla, co vidíme v buňkách. Od roku 2008 jsem si k tomuto tématu začala skládat archív. Jediné systematické hledisko byl náhled nádorové biologie. Rozumím možné kritice ze strany společenských věd. Myslím si, že to, co jsem napsala, může být užitečné, ale netvrdím, že je to takto, a ne jinak.

V knize ukazujete, jak rakovina vzniká v organismu z buněk, které porušují základní pravidla soužití a spolupráce. V přesazích pak stavíte paralely k fungování společnosti, coby většímu systému, v mnoha ohledech organismu podobnému. A ukazujete také odlišnosti. Uvádíte, že dohromady je známo jedenáct typických vlastností, jimiž se nádory liší od zdravých tkání. V knize ukazujete, že tyto jejich rysy jsou odrazem obecnějších principů, jež jsou základem správného fungování všech komplexních živých systémů, včetně lidské společnosti. Zkuste prosím čtenářům říci: Co nás učí nádory?

Nádory nám ukazují, k čemu vede porušování některých zákonitostí dobré spolupráce. Klíčový, i když nenápadný, je jeden z prvních znaků, naše fascinace rychlostí a výkonem. I na úrovni buněk a nádorů jde o znak, který má dopad a vliv i na další znaky a zvyšuje pravděpodobnost, že se i další znaky objeví. I když vypadá málo rizikově, ve skutečnosti je to něco, co nás nesmírně ohrožuje. Co obdivujeme, ale co nám vůbec neslouží.

Jaké analogie jste objevila k procesu metastazování?

V metastazování jde o to, že nádorová buňka putuje tělem a dokáže přežít i tam, kde vůbec nemá být. Tělo je uspořádané tak, že když se například jaterní buňka objeví v těle jinde než v játrech, nepřežije. Protože nedostane ten typ podpory a vztahů, který potřebuje. To vidím jako paralelu hledání místa člověka ve společnosti. Jde o veliké téma, i pro naše studenty. Co mám dělat? Čím se zabývat? Kde je moje místo? Buňky to mají tak, že jim to říkají vztahy: čili, kde naváží dobré vztahy, kde jsou doma, tam je jejich místo. A naše současnost nedoceňuje význam vztahů a domova. Už jen to, co jsem prožívala i já, do jaké míry oceňujeme kariérní věci a nedoceňujeme péči o dítě, o rodinu. Řada problémů plyne z toho, že to nedoceňujeme a nadřadili jsme tomu kariéru. Možná budeme muset dojít do těžkých konců, než to zase doceníme. Nevím, ale nabízím tuto buněčnou úroveň, kde jsou důsledky patrné, jako východisko pro zamyšlení.

Dává kniha naději lidem, kteří věří ideálům, jako že spolupráce ve prospěch celku a další principy fungování organismu, mají smysl?

Mně ano a věřím, že to může dát odpověď a naději i dalším. Mě to ideálů nezbavilo, naopak, zažila jsem při psaní několikrát pocity hlubokého smyslu. My nevíme, jestli buňky mají vědomí, něco cítí, o něčem přemýšlejí. Ale říkala jsem si, že ačkoliv asi netuší, čeho jsou součástí, svou malou prací k úžasnosti a perfektnosti celého těla přispívají. A že na lidské úrovni je to podobné. Je složité si uvědomit, čeho jsem součástí, ale když s pokorou přijmu svůj osud a budu se ho snažit naplnit, jak nejlépe umím, je to maximum, nejvíc, co mohu udělat. A nemusím o sobě pochybovat, s nikým se měřit, srovnávat se, to ty buňky také nedělají, protože je to nesmyslné. Tak proč to tak nemít také? Myslím si, že nedoceňujeme sílu fungování „zdola“. Síla mocných je v tom, že my jim jejich moc věříme, ale můj model ukazuje, že věci jsou jinak, než o čem jsme přesvědčeni a přesvědčováni. Došla jsem k podobnému závěru jako třeba Václav Havel v Moci bezmocných, ale přes buňky.

Celou knihou, už od obálky, prolíná obraz člověka v buňce od Pierra Favre. Ten byl i jedním Vaším inspiračním zdrojem. V čem?

Právě tím, že zobrazuje člověka a buňku. Je to pro mne symbolem těch dvou úrovní, jež sleduji. Téměř 15 let uplynulo od doby, kdy jsem poprvé viděla reprodukci obrazu, do chvíle, kdy jsem ho získala do svého vlastnictví. Hned jak jsem ho uviděla, dala jsem mu název „Jak nahoře, tak dole.“ A to vystihuje i vše, co myslím svou knihou. Používala jsem ho jako symbol pro vztah buňka-člověk, který se knihou prolíná a rozhodla se jej dát i na obálku knihy.