Foto: Archív RECETOX

Jak vypadala Vaše představa o tom, čeho byste v kariéře chtěla dosáhnout v dětství a na střední škole?

První kariérní volba, kterou si pamatuji, byla stát se kosmonautem. Paní učitelka někdy v první třídě povídala o letech do vesmíru a ptala se, kdo by chtěl být u toho. Přihlásila jsem se jenom já. Zatím to bohužel neklaplo. Když pátrám v paměti po dalších volbách, mám pocit, že jsem je odkládala, protože mě zajímalo všechno – dělala jsem najednou olympiády z matematiky i dějepisu, soutěžila v recitaci i hrála divadlo.

Proč jste se rozhodla pro studium učitelství matematiky a chemie?

Na gymplu mě to táhlo víc k přírodním vědám, i proto, že učitelé těch společenských mi neuměli ukázat, že mohou být stejně logické i dobrodružné. Ale neuměla jsem si vybrat mezi chemií, která mě okouzlovala, a matematikou, která otevírala dveře do rodící se informatiky. V 80. letech byly ale studijní plány hodně rigidní a jediný způsob, jak zkombinovat studium dvou odborných směrů, bylo učitelství. Takové uvažování určitě mělo i má hodně středoškoláků a je dobře, že dnes už fakulta nabízí několik mezioborových studií.

Podle průzkumů se absolventi učitelství velice dobře uplatňují na nejrůznějších pracovních postech, protože studium učitelství rozvíjí schopnost komunikace, argumentace, umění vysvětlit problém a pracovat s lidmi. Co Vám v tomto ohledu dalo pro kariérní růst studium učitelství?

Já myslím, že výhodu poskytuje spíš ta mezioborová kombinace. Hlavně zpočátku studia je nutné proniknout do základů dvou často úplně odlišných vědních přístupů, to pro hodně studentů není jednoduché, často mají jednu preferenci. Vidím to i na našich současných studijních programech. Oblast životního prostředí a zdraví je bytostně mezioborová. Potřebujeme dobrý základ v chemii a biologii, protože pracujeme s chemickými látkami a technologiemi i se živými systémy. Zároveň současné experimentální techniky generují obrovské objemy dat, na jejichž zpracování a analýzu je nezbytná nejen statistika, ale stále více i informatika, analýza obrazu, umělá inteligence. Stojíme před úkoly, se kterými si sám neporadí biolog, chemik, lékař ani matematik. Proto už druhým rokem nabízíme na všech stupních několik studijních programů míchajících v různém poměru chemii, biologii i předměty medicínského základu s matematikou, statistikou, informatikou a modelováním. A není vůbec snadné najít studenty s tak širokým záběrem. Přesto si myslím, že takovým oborům patří budoucnost.

Jaké bylo Vaše zaměstnání po absolvování studia učitelství?

První rok jsem ještě zůstala na studijním pobytu na MU a dostudovávala odbornou matematiku, pak jsem se na tři roky přesunula na Elektrotechnickou fakultu VUT, na mikroskopické analýzy strukturních poruch křemíkových desek a analýzu obrazu.

V době, kdy jste měla malé děti, jste s manželem žila a pracovala v USA. Čemu jste se tam věnovala?

Dětem. Vyrazili jsme, hned jak byla po pádu železné opony příležitost, ale to už jsme měli dvě malé děti, takže manžel studoval a já jsem byla na mateřské. Vrátila jsem se tam ale k učitelské profesi. V kampusové škole jsem učila děti ze všech koutů světa anglicky a v privátních kurzech děti i dospělé česky. Byla to příležitost cestovat, poznat jinou kulturu, jazyk i sebe. Nejdůležitější poznání bylo, že můžu žít kdekoli a že nikdy není pozdě naučit se něco nového. Vrátila jsem se odhodlaná začít zase studovat.

V čem pro Vás osobně bylo přínosné mít vedle mateřských aktivit i profesní povinnosti?

Asi každá máma od dětí potvrdí, že pro udržení duševní rovnováhy je třeba mít nějaký čas pro sebe, svou práci i přátele. Já jsem měla extra bonus nového inspirativního prostředí. Michigan má jednu z největších česko-slovenských komunit ve Státech a ta o své kořeny pořád pečuje. Potkala jsem ve svých kurzech rodiny s dětmi, které chtěly po restitucích přesídlit do Čech i vojáky mířící na mise na Balkáně. Ale hlavně potomky českých a slovenských rodin, které přišly do Států už koncem 19. nebo začátkem 20. století, a přesto si uchovaly ke „staré vlasti“ silný vztah a do jisté míry konzervovaly její kulturu. Někteří ještě vládli jazykem, kterým se v dětství mluvilo u nich doma, jiní to štěstí neměli a trápili se s ním od samých začátků, ale stálo jim to za to, protože to bylo součástí hledání vlastní identity.

Po návratu z USA jste se v roce 1998 vrátila k výzkumné práci na Přírodovědecké fakultě MU.

Ano, měla jsem v životě štěstí na nabídky zajímavé práce i na vedoucí, kteří mi poskytli příležitosti i dostatek prostoru pro vlastní nápady. O možnosti práce v nově vzniklé Laboratoři molekulární fyziologie rostlin (dnes součást CEITEC) jsem se dozvěděla ještě v Michiganu, takže jsem nastupovala hned po návratu. Strávila jsem tam tři roky, které mi daly nejen výzkumnou zkušenost v oblasti molekulární biologie, ale hlavně zkušenost s prací v multikulturním týmu na ambiciózním projektu vedeném člověkem s mezinárodní zkušeností – to v té době nebylo na MU vůbec běžné. A těžila jsem z toho i po přesunu na své dnešní pracoviště.

Tam jste se zapojila do prvních projektů evropských rámcových programů na univerzitě. Jak Vám tato nová projektová zkušenost pomohla dál rozvíjet Vaše manažerské schopnosti?

V době mého příchodu byl RECETOX (tehdy ještě Centrum pro chemii životního prostředí a ekotoxikologii) malým pracovištěm s minimem grantových prostředků. Ale už v roce 2002 jsme získali dva evropské projekty a v obou jsme byli v roli koordinátorů. Byla to zajímavá zkušenost, MU tehdy nebyla připravená ani na realizaci evropských projektů, natož na jejich koordinaci. A to jsme vedli projekt zaměřený na analýzu environmentálních dopadů válek na Balkáně těsně po jejich skončení. Dovedete si představit, jak na to byli připravení ostatní partneři. Jestli mě někdy zavalila administrativa, tak to bylo právě tehdy, na druhou stranu se od té doby staly evropské projekty naším důležitým zdrojem financování. Ze stejné doby pochází i naše spolupráce s Programem pro životní prostředí OSN a Světovou zdravotnickou organizací. Laicky řečeno, staráme se o to, aby celosvětové úmluvy, které mají chránit lidské zdraví před účinky chemických látek, stály na solidních datech. Znamená to zapojení do celosvětových sítí a koordinaci projektů v Evropě, Asii, Africe i Americe.

V environmentální chemii jste získala doktorát i habilitaci a od roku 2010 jste byla výkonnou ředitelkou projektu OP VaVpI CETOCOEN, který v bohunickém kampusu pomohl vybudovat nové kapacity centra RECETOX.

Projekt CETOCOEN byl pro dnešní RECETOX zásadní nejen vybudováním nového pavilonu a zajištěním instrumentálního vybavení pro moderní výzkum, ale také rozvojem čtyř propojených výzkumných programů zaměřených na environmentální chemii a fotochemii, ekotoxikologii a proteinové inženýrství s environmentální aplikací. Došlo k propojení s ústavy chemie a experimentální biologie na PřF MU a v centru se objevili zahraniční studenti, postdoci i profesoři, kteří přinesli nové expertízy.

Na konci projektu jste byla jmenována profesorkou a v roce 2013 jste se po mezinárodním výběrovém řízení stala novou ředitelkou centra. Co pro Vás bylo v této pozici nové?

Málo. Za vědecký i organizační rozvoj centra jsem byla fakticky zodpovědná už od roku 2010 z pozice výkonné ředitelky VaVpI projektu. Někdy je ale snazší věci vybudovat než dlouhodobě udržet. Co se nerozvíjí, upadá. Proto jsem jako největší výzvu nevnímala přežít pětileté období udržitelnosti projektu a udržet centrum „na trhu“, ale využít tohoto relativně finančně stabilního období pro vytvoření nových příležitostí pro dobu, která bude následovat. Změnili jsme vědecký koncept, rozšířili dlouhodobé studie kontaminace prostředí o studie zdraví české populace, investovali do nových týmů, vsadili na rozvoj epidemiologie, modelování, bioinformatiky a mezinárodních partnerství a sáhli po úplně jiných projektech. Vyplatilo se to.

Co chápete jako poslání centra RECETOX ve vztahu ke společnosti?

Výzkum pro zdravou budoucnost – to je naše motto. Staráme se o chemickou bezpečnost, chráníme prostředí i společnost před účinky toxických látek. Monitorujeme jejich aplikace a výskyt v přírodě i lidských tkáních, studujeme mechanismy jejich účinku i mechanismy rozvoje chronických stavů, snažíme se přispět k diagnostice i prevenci onemocnění.

Centrum RECETOX pod Vaším vedením řeší mnoho velkých evropských projektů i projektů operačních programů. Proč je podle Vás RECETOX tak úspěšný?

Protože drží pohromadě. Myslím, že víc než vnitřní kompetici mezi týmy jednoho ústavu, mezi ústavy či fakultami, potřebuje univerzita společnou vizi, synergický rozvoj a spolupráci, aby byla vnitřně silnější a konkurenceschopnější ve světě. Dnešní věda je interdisciplinární a vyžaduje souhru velkých týmů. Jestliže se RECETOX něčím liší od ostatních ústavů, tak je to sdílená vize a obecná ochota ke spolupráci.

Nedávno (v říjnu roku 2020) jste získala Cenu rektora MU za mimořádný výsledek v grantové soutěži. O jaký výsledek konkrétně šlo?

Evropská komise představila ve svém 8. rámcovém programu (Horizon 2020) nové projekty zaměřené na šíření vědecké excelence v zemích, které jsou zatím v celoevropské grantové soutěži méně úspěšné, a na lepší začlenění těchto zemí do evropského výzkumného prostoru. K tomu slouží tři typy projektů. V programu Teaming bylo ze tří stovek uchazečů vybráno ve dvoukolové soutěži 13 center, které se mají stát ve svých zemích jakýmsi ostrůvkem pozitivní deviace. Kombinace evropského a národního financování (v celkové výše 30 miliónů eur na sedm let) spolu se založením dlouhodobého partnerství s nejlepšími evropskými univerzitami a garancí institucionální podpory mateřské instituce i jisté nezávislosti v rozhodování mají vytvořit podmínky, aby se tato centra stala vlajkovou lodí svých univerzit a měla pozitivní vliv na jejich transformaci, růst kvality a konkurenceschopnosti. Program ERA Chair plní podobně cíle tím, že vybraným institucím umožní založit nový výzkumný směr vedený uznávaným zahraničním odborníkem, a program Twinning vytváří vědecké i vzdělávací sítě evropských univerzit se společným výzkumným cílem. RECETOX získal v minulém roce všechny tři zmíněné projekty najednou, což je evropský unikát. Na příštích sedm let máme možnost pracovat s nejlepšími evropskými univerzitami, jako je University College London nebo ETH Zurich.

Mnozí vědci se do práce v managementu „nehrnou“, zejména z důvodu, že jim to ubírá čas na osobní vědeckou práci. Co Vám práce ředitelky RECETOX dává, v čem Vás naplňuje? Co Vám naopak bere?

Co myslíte prací v managementu? Každý vědec je přece manažer, jen má to slovo v univerzitním prostředí často zbytečně negativní konotace, protože se zaměňuje s administrativou. Já ale roli ředitele ústavu nevnímám jako administrativní a použila bych spíš české slovo vedení. Mladý vědec se na začátku kariéry musí v první řadě naučit vést efektivně sám sebe, definovat výzkumné otázky, zorganizovat práci, dovést ji k nějakým výsledkům. Pak se učí na svůj výzkum získat prostředky, a to jak projekty, tak studenty. Studenty se musí naučit vést, rozdělovat mezi ně práci, motivovat je a zároveň vychovávat k samostatnosti a zodpovědnosti. Role ředitele se v ničem neliší. Má ústav někam směřovat, vytvářet co nejlepší podmínky pro jeho rozvoj a hledat co nejlepší lidi do všech pozic. A těm pak nechat tvůrčí volnost a samostatnost v rozhodování. Je to jen další krok stejným směrem, nikoli úkrok stranou. Co na tom baví mě, je větší prostor pro kreativitu, možnost uskutečnit ambiciózní vize, pokud k tomu najdete odvahu. Slyšela jsem nějakého dirigenta říkat, že mu dělá radost si zahrát na nějaký nástroj, ale vůbec se to nedá srovnat s pocitem, kdy tvoří zvuk celého orchestru. Přináší to samozřejmě větší zodpovědnost, časovou náročnost a potřebu komunikace na více rovinách.

Vnímáte ve vědě v českém prostředí nějaké problémy související s genderem?

Vybavuje se mi scéna z filmu Skrytá čísla (Hidden Figures – vřele doporučuji) popisujícího strhující příběh tří Afroameričanek, které v době, kdy byla kybernetika v plenkách, dostaly možnost pracovat v NASA. Třem geniálním ženám byly svěřeny výpočty klíčové pro úspěch kosmické mise Johna Glenna, ale nikdo z kolegů si nevšiml, že na prestižním pracovišti jsou pouze toalety pro bílé a že vědkyně hrající o čas absolvují každou přestávku přespolní běh někam k plotu celého areálu. S trochou nadsázky to dobře popisuje pozici žen ve vědě. Společnost si už uvědomuje, že nemůže promarnit jejich potenciál, a dovoluje jim soutěžit ve stejné disciplíně, ale (převážně mužské) prostředí na ně není úplně připraveno. Ani v tom nemusí být úmysl nebo zlá vůle, ale nikoho prostě vůbec nenapadne, že staré vzorce chování mohou být diskriminační. Ale on se nedá úplně oddělit genderový a generační problém. Věřím, že s postupnou generační obměnou budou na vedoucí pozice přicházet lidé, kteří nebudou zatížení konzervativním myšlením a situace se zlepší. Třeba i proto, že dnes už je otázka skloubení kariéry a osobního života důležitá pro mladé lidi bez rozdílu pohlaví.

V české vědě je stále poměrně malé zastoupení žen. Jak by vědě mohlo podle Vás pomoci více žen ve výzkumných nebo vedoucích pozicích?

To je jednoduchá matematika: pokud ztratíme po cestě většinu žen, ztratíme polovinu talentů, které mohou posunout vědu kupředu. Není to o kvótách, našim cílem by nemělo být, aby někde bylo 50 % žen, mužů, Čechů, cizinců… Cílem by mělo být, aby talenty dostaly šanci, abychom je zbytečně neztráceli kvůli různým znevýhodněním. Aby ti, kdo mají schopnosti a chtějí pracovat ve výzkumu, dostali příležitost a rovné podmínky. Ženy, stejně jako muži, musí mít možnost se v každé fázi své kariéry rozhodnout o své cestě, a pokud se rozhodnou pro vědu, neměly by se cítit nevítané, trpěné a podceňované. Ale tohle všechno začíná už výchovou v rodině. Potřebujeme sebevědomé a tolerantní mladé lidi, ženy jako muže.

Co chápete v pozici ředitelky RECETOX jako primární úkol ve vztahu k zaměstnancům?

Najít pro každou misi ty nejlepší lidi, vytvořit jim podmínky a jít se jim z cesty.

Je podle Vás důležité, aby rodiče na rodičovské dovolené neztratili kontakt se svým zaměstnáním a věnovali se mu alespoň v malé míře? Pokud ano, proč?

Já bych to nechala na nich. Každý jsme jiný, máme jiné priority, rodiny, podmínky. Měli bychom nabízet mladým rodičům různé možnosti, respektovat jejich rozhodnutí a podpořit je v jejich volbách.

Děkuji za rozhovor.
Zuzana Jayasundera