Příležitosti vidím všude, kde se najde dost lidí, kteří myslí out of the box, říká Jan Slovák

Jako matematik se věnuje geometrické analýze a jejím aplikacím. Je garantem nového studijního programu Data Analytics. Stál u zrodu CEITECu, byl zakládajícím ředitelem Centra pro transfer technologií. Celý život se zajímá o rozvoj Masarykovy univerzity a české vědy obecně.

Jako matematik se věnuje geometrické analýze a jejím aplikacím. Je garantem nového studijního programu Data Analytics. Stál u zrodu CEITECu, byl zakládajícím ředitelem Centra pro transfer technologií. Celý život se zajímá o rozvoj Masarykovy univerzity a české vědy obecně – i za to byl ostatně Jan Slovák v lednu tohoto roku oceněn Zlatou medailí MUNI. Jak se dostal k matematice? Bavila ho víc role v managementu, nebo za katedrou? A jak je možné, že nikdy nevyhrál žádnou matematickou olympiádu?

Některé děti vědí od dětství, čím by chtěly být. Že se bude celý život věnovat matematice, Jan Slovák naopak poměrně dlouho netušil. Ani to, že by ji snad mohl vystudovat na vysoké škole. Totiž: nepočítal ani se střední. „Odmala jsem slýchal, že s kádrovým profilem otce, který se nezalíbil režimu, se pravděpodobně na žádnou střední školu nedostanu,“ vzpomíná Jan Slovák.

Nakonec se dostal, a pak i na univerzitu – protože „soudruzi tehdy udělali trošku organizační chybu“, směje se profesor, dlouholetý ředitel Ústavu matematiky a statistiky Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity a významná osobnost české vědy.

Měl jste jako dítě vysněné povolání?

Neměl. V době, kdy to bylo na snění o povolání moc brzo, byla rozvolněná 60. léta, rok 1967, 1968. Poté jsem byl rodiči připravován na to, že s kádrovým profilem otce, který se nezalíbil režimu, se pravděpodobně na žádnou střední školu nedostanu. Takže jsem si spíš přivykl bavit se s kamarády věcmi, které mě těšily. A o povolání jsem nepřemýšlel. Logickým přístupem k věcem jsem provokoval učitele hned od první třídy základní školy. Péčí rodičů jsem se dostal na výběrovou základní školu s výukou cizích jazyků na Antonínské ulici. Moje třída byla extrémně hezky seskládaná a učitelský sbor byl výborný. Po roce 1970 se to ještě zlepšilo, protože v době normalizace se na tuhle školu přestěhovali vyhození lidi z brněnských gymnázií. Byla to původně první česká reálka, měla skvěle vybavené kabinety. A tak můj pocit, když jsem se nakonec přece jen na střední dostal a přešel v patnácti letech na Gymnázium Elgartova, byl pocit propadu, kulturně a výkonově. A to myslím ne jako pomluvu Elgartky, ale jako vyzdvižení mé základní školy.

Jak na roky na Elgartce vzpomínáte?

Nedávno jsme měli sté výročí založení školy a byl jsem pozván, abych přispěl do almanachu. Měl jsem to potěšení si ty roky promítat a přemýšlet. Cítil jsem, že opravdu platí motto na jejich webu, že škola není ta budova, ale komunita aktuálních, bývalých i budoucích, mezi sebou komunikujících, studentek, studentů, učitelek a učitelů. To se na Elgartce výborně podařilo, velmi hezky naplnili mou představu, o čem má střední škola být: rozvinout kulturní rozhled a vhled do disciplín, ale netlačit nebo uzpůsobovat vzdělávání tak, aby se student či studentka připravoval/a rovnou na kariéru třeba v chemii nebo fyzice.

Proplouval jsem Elgartkou bez potíží a už v té době jsem se dost věnoval hudbě. Trošku jsem se připravoval na operní zpěv a dělal korepetici jako klavírista. Kvůli tomu jsem i přišel o svou jedinou šanci vyhrát matematickou olympiádu. Byl jsem pozván na ústřední kolo, ale v té době jsem byl členem jazzového doprovodného souboru a vystupoval na koncertech v Polsku. V době, když jsem byl pokročilý teenager, mi bylo zřejmé, že jsou nasnadě dvě cesty životem. První bylo, stát se majitelem červené pracovní knížky a loajálním komunistou. A snažit se o kariéru v politickém smyslu slova. Protože to, co tenkrát znamenalo pracovní kariéru, byla kariéra politická. Jako druhá cesta se nabízelo, smířit se s tím, že život může být krásný i bez kariéry, a prostě se zabývat věcmi, které dávají smysl. Ulevilo se mi, když jsem zjistil, že není o čem přemýšlet, protože komunisti mne mezi sebe stejně nechtěli (smích)...

Jak jste se pak nakonec dostal k vysokoškolskému studiu matematiky na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity?

Přihlásil jsem se na matematiku, protože v té době v ústředním plánovacím orgánu udělali soudruzi chybu. Kolem roku 1979 zaváděli výpočetní střediska se sovětskými kopiemi IBM. Zavedla se pracovní pozice „matematik analytik“: to ale znamenalo „programátor“. Jenže oni z tohoto důvodu téměř ztrojnásobili směrná čísla na přijímání lidí do studijního programu matematická analýza, což ale s programátorstvím nemělo vůbec nic společného. Univerzity měly velký problém tato směrná čísla naplnit. Takže se dalo očekávat, že budou přijímat i takové kreatury, jako jsem byl já, se špatným kádrovým profilem.

Jak vážně jste tedy tou dobou matematiku bral?

Tehdy jsem ještě bral daleko vážněji své poloprofesionální účinkování na hudební scéně. Že jsem dneska matematikem, je shodou okolností a zároveň výsledkem péče, které se mi na tehdejší katedře matematiky dostalo. Měli jsme velké štěstí, protože žádní zlí komunisti tady nebyli. Samozřejmě, část lidí byla vyhozená nebo odstraněná, část lidí byla odsunutá stranou. Nedá se říct, že by ti nejlepší měli největší prostor.

Člověk, který se o matematiku na přírodovědecké fakultě staral, Jarek Vosmanský, byl výborný. Velmi organizačně šikovný a dělal všechno, co uměl, když viděl talenty, aby pro ně cestičku našel a umetl. Já jsem byl z ničeho nic vyzván, že mám nastoupit v Matematickém ústavu Akademie věd (tehdy Československé akademie věd). Za tím účelem jsem měl narychlo ukončit studia. Já jsem se vrátil tři týdny po začátku semestru z lyžování a dozvěděl se, že už od začátku minulého semestru mám individuální studijní plán. A že mám za čtyři měsíce ukončit studium o dva semestry dříve. To bylo trochu problematické. Ale byla to zábavná výzva, tak jsem ji přijal.

Jak jste trávil roky na Matematickém ústavu Akademie věd?
Bylo to velmi důstojné pracoviště, tehdy vedené Ivanem Kolářem, výborným diferenciálním geometrem. Bavil jsem se matematikou jako svým zaměstnáním a zároveň dělal muziku. Kuriózní bylo, že jako matematik jsem nesměl jezdit nikam mimo Polsko, východní Německo a podobně. Zatímco jako hudebník jsem měl jiný služební pas na ministerstvu kultury a byl jsem 5−8 týdnů ročně ve Francii, Itálii, Německu a podobně, a ještě k tomu na placeném volnu z hlavního zaměstnání. Což je dnes asi těžko pochopitelné…

Jak jste si jako hudebník užíval výjezdy za hranice v době totality?

Jezdil jsem hlavně s Brněnskými madrigalisty. Byli jsme velmi vysoce ceněný soubor, dělali jsme nahrávky pro rádia, byli jsme zvaní na velké festivaly. Když arcibiskup salzburský zřídil novou tradici, festival duchovní hudby, tak jsme měli to potěšení zahajovat velký otevírací koncert v salzburském dómu. Zpívat na koncertech a vidět nadšení lidí byla daleko zajímavější životní mise, než zkoušet vymyslet technické drobnosti v matematice a přednášet je na místním semináři, když na celém světě byly jednotky lidí, které to potenciálně mohlo zajímat.

A jak jste pokračoval po listopadu 1989? Cestoval jste i jako matematik?

Díky pozvání na Vídeňskou univerzitu, kde jsem v letech 1991−1992 působil s úvazkem profesora, jsem si vyzkoušel akademický život a rád jsem se pak vrátil do Brna na Masarykovu univerzitu. S poloprofesionální hudební kariérou jsem v té době skončil. Ve Vídni jsem chtěl přednáškami navázat na společné výsledky s Ivanem Kolářem a Peterem W. Michorem směřujícími k moderní revizi základů geometrické analýzy. Byl jsem v té době uchvácen zrovna vyšlým článkem souvisejícím s matematickou podstatou gravitační teorie Rogera Penrose (držitele Nobelovy ceny – pozn. red.). Tak jsem si usmyslel, že moje přednášky budou věnovány tomuto fenoménu a směru. A že cílem té semestrální přednášky bude dostat posluchače tak daleko, aby si mohli s porozuměním přečíst tenhle článek. Začal jsem přednášet a zjistil, že se toho musím naučit daleko víc, než jsem si uměl představit, a docela mě to vyděsilo (smích). Asi jsem trefil velmi zajímavou oblast, protože jsem měl v posluchárně možná jenom tři studenty, ale dalších asi patnáct lidí na úrovni docent/ka či profesor/ka z matematiky i z fyziky. Pochopil jsem, že je pro akademiky normální na opravdových univerzitách navštěvovat přednášky svých kolegyň a kolegů.

Matematika je brána jako univerzální jazyk. Učíte jej lidi používat nebo jej rozvíjíte?

To se dostáváme i s formulací otázky na daleko obecnější téma. A sice, že celá matematika je sama o sobě způsobem myšlení, který se snaží pomocí selského rozumu identifikovat nebo předvídat souvislosti a popisovat je. Stejně tak jako u filosofie je potřeba specifický jazyk, s konvencemi a interpretacemi, tedy pochopením toho, co co znamená. Když se podíváme na historii matematiky, tak bychom se mohli snažit ji vidět – nebo naučit se ji vidět – jako vývoj tohoto jazyka.

Když se matematika dostala dost daleko, tak slavný brněnský rodák, Kurt Gödel, dokázal, že matematika coby jazyk být dokonalá nemůže. Že není možné vytvořit jazyk, ve kterém bychom bezesporně uměli říct, jestli každý daný výrok je, nebo není správný. Ve skutečnosti jde tedy v matematice o konzistentní formulace i chápání vztahů důsledků a příčin.

Jako matematik jsem se náš jazyk učil používat a následně také rozvíjet. Základní jazyk mých vídeňských přednášek vycházel z tzv. Kleinova erlangenského programu, který Felix Klein vytyčil v roce 1872, s cílem předem zahrnout potřebné symetrie při vytváření matematických modelů. Mým cílem bylo zprostředkovat posluchačům Penroseovy modely vesmíru v kontextu tzv. konformních riemannovských geometrií. Bylo k tomu třeba si osvojit jazyk reprezentací grup symetrií a cartanovské rozšíření programu Kleina.

V čem tedy spočívá Váš přínos v této oblasti matematiky?

Věci, o kterých jsem přednášel, byly pro mne technicky příliš složité. Proto jsem se, společně s nově získanými spolupracovníky, zejména Andreasem Capem, Vladimírem Součkem a Mikem Eastwoodem, snažil problematiku hodně zobecnit. To je kupodivu jeden z fungujících přístupů v matematickém výzkumu – nezvládáš, tak to zkus obecněji (smích). Během následujících deseti let z toho vznikla teorie tzv. parabolických geometrií. V tomhle smyslu jsme vytvořili nové matematické nástroje, které umožňují jednotným způsobem pracovat s velkou třídou cartanovských geometrií. Těm se nyní říká „parabolické geometrie“.

Existují i nějaké praktické aplikace této teorie, se kterými se běžně lidé potkávají?
Obzvlášť žhavou otázkou matematiky nyní je, jak využít předjímané symetrie při kódování neuronových sítí pro umělou inteligenci (AI) tak, aby se systém nemusel učit to, co se očekává; ale aby to bylo zakódované už tím, jak je systém postavený. Například, když máme systém, který rozpoznává s pomocí kamery, co je na obrázku, musí to být nezávislé na tom, jak se objekt posune nebo otočí. Systém se to při tréningu naučí, ale dlouho to trvá a je to výpočetně velmi náročné. Dá se to zrychlit o mnoho řádů, když se systém postaví tak, že automaticky v sobě tyto symetrie musí zahrnout. Podobně je to vidět v matematických modelech v technických a přírodních vědách. Při tvorbě takových modelů můžeme vyjít z předjímaných symetrií, tím jsou určeny nástroje, které máme k dispozici. Parabolické geometrie poskytují soubor nástrojů, kterými umíme zvládat jednotným způsobem často se objevující typy takových symetrií.

Opravdu intenzivně jste se věnoval matematickému výzkumu v letech 1991 až 1998. Pak jste na to měl míň a míň času, protože jste se více věnoval rozvoji Masarykovy univerzity jako člen managementu této školy. Sledujete, jak se teorie parabolických geometrií rozvíjí?

Do širšího povědomí se parabolické geometrie dostaly po úspěšné publikaci v Annals of Mathematics (s odstupem nejprestižnější matematický časopis vydávaný na Princeton University) v roce 2001. Od té doby se staly jednou ze široce rozvíjených oblastí matematiky, kterým jsou věnovány speciální konference. Například Abelovské symposium v roce 2019 bylo z velké části věnováno právě jim. Jde o jedno symposium ročně vybrané stejnou komisí, která uděluje Abelovu cenu, což je něco jako Nobelova cena za matematiku. V poslední době se k práci i v této oblasti vracím, tak doufám, že už nebudu muset skoro všechna pozvání na odborné akce odmítat.

Věnujme se nyní Vaší roli v rozvoji Masarykovy univerzity. Přelom tisíciletí pro ni odstartoval zásadní desetiletí. Řekněme to zkratkami: CEITEC (Central European Institute of Technology), CTT (Centrum pro transfer technologií), UKB (Univerzitní kampus Bohunice), VaVPI (Operační program Výzkum a Vývoj pro Inovace). V čem pro Vás byly roky v managementu výzvou?

Do organizačních rolí na Masarykově univerzitě jsem zabředl na přelomu tisíciletí zcela neplánovaně… Nejprve jsem se jako hostující proděkan Fakulty informatiky MUNI staral o rozvoj studijních programů. Pak jsem jako děkan Přírodovědecké fakulty MUNI v letech 2000−2003 tuto fakultu zásadně reformoval. Protože se v té době rozbíhala příprava výstavby nového bohunického kampusu, a většina nových ploch i rozsáhlé související rekonstrukce byly plánovány pro moji fakultu, postupně na mě přecházely mnohé zodpovědnosti spojené s Univerzitním kampusem Bohunice. Nejdříve jsem se jich zhostil jako zmocněnec rektora, pak jako prorektor MUNI. V té době jsem také přišel s nápadem na CEITEC a několik prvních měsíců jsem se o tento projekt staral. Pak jsem jako zakládající ředitel Centra pro transfer technologií měl zodpovědnost za zavedení standardů pro práci s duševním vlastnictvím na MUNI. S Centrem pro transfer technologií MUNI jsem žil až do roku 2011, pak jsem věřil, že už mám v administrativě odpracováno dost, ale nakonec jsem si v letech 2015−2023 prožil osm let jako ředitel Ústavu matematiky a statistiky na Přírodovědecké fakultě MUNI.

Která z manažerských aktivit pro Vás byla nejsložitější a která nejpříjemnější?

Nejsložitější, ale ve výsledku právě i nejpříjemnější bylo, když jsem se v roce 2001 dostal do mlýnku přípravy Univerzitního kampusu Bohunice. Jako děkan Přírodovědecké fakulty MUNI jsem zastupoval tu část univerzity, pro kterou se mělo stavět nejvíc pavilonů. Za rektora Jiřího Zlatušky se univerzita jako instituce čerstvě stala z příspěvkové organizace veřejnoprávní korporací. Nikdo nevěděl, jak s tím pracovat. Všichni žili v kontextu organizace příspěvkové. Předchozí rektor Eduard Schmidt a děkan Lékařské fakulty MUNI Jiří Vorlíček i další lidi odvedli v předchozím desetiletí neskutečnou práci: odvážně přišli s nápadem zbudování kampusu a prosadili ho. Dokázali zařídit, že s nápadem město Brno nakonec souhlasilo, že tu byl developer, který se spojil s univerzitou, a daly se společně dohromady pozemky, jež byly potřeba. Udělala se mezinárodní urbanistická soutěž, jež byla východiskem k tomu, co se má stavět. To všechno už bylo hotové, a pak jsme se dostali do fáze, kdy se mělo začít s přípravami na stavbu. Masarykova univerzita ale neměla vnitřní struktury, lidi ani zkušenosti, jak výstavbu naplánovat a organizovat.

Na jaké problémy tehdy univerzita nově jako veřejnoprávní instituce narážela? Jak složité bylo zařídit, aby se kampus vůbec mohl začít stavět?

Univerzita neuměla napsat studii proveditelnosti, kterou bylo potřeba komunikovat s úvěrovou bankou. A jako hodně zainteresovaný děkan jsem často přicházel s návrhy, jak a co udělat, ledacos jsem i sám dělal. A Eduard Schmidt, tehdy prorektor rektora Jiřího Zlatušky, mě požádal, abych se stal zmocněncem rektora pro výstavbu Univerzitního kampusu Bohunice (protože, jak říkal, akademická obec potřebuje vidět někoho zodpovědného se správným kloboukem na hlavě). Tím začala velmi složitá anabáze. Ze začátku to vypadalo nadějně. Ale když se zjistilo, co všechno je potřeba do přípravy promítnout, počínaje vyjednáním úvěru u Evropské Investiční Banky, zákonem o garanci úvěru, přes restituční spory a pohled úvěrové banky na to, jak mají vypadat tendry na velké veřejné zakázky, vypadalo to, že uplyne dlouhá doba, než se se stavbou začne, pokud vůbec. V součtu šlo o zhruba šest miliard korun. Byla to obrovská výzva a komplikovalo se to víc a víc. Mně přišlo, že to je opravdu hrozné, že 80 let čekala univerzita, až dostane šanci postavit to, co jí slíbil zakládající zákon, a pak to zrovna já pokazím. Takže jsem se fakt snažil, záběr byl veliký, není prostor pro to, abych to emotivně přibližoval. V principu se ale vše podařilo prolomit. A když jsem potom v roce 2004 zodpovědnost za technickou přípravu výstavby uměl předat tehdejšímu kvestorovi MUNI, Ladislavu Janíčkovi, tak jsem z toho měl velmi příjemný pocit.

A jak vzpomínáte na období, kdy jste s kolegy rozvíjel první myšlenky na vznik CEITEC?
Už v roce 2004 jsme v diskusích s Davidem Uhlířem (tehdy byl ještě v Bruselu na DG Research) dávali dohromady koncept mezinárodního významného výzkumného centra. Pak začala napříč Evropou diskuse o Evropském technologickém institutu a rychle jsme s kolegou Josefem Jančářem (tehdy můj partner starající se o rozvoj na Vysokého učení technického v Brně) dali dohromady koncept CEITEC. Chtěli jsme vytvořit něco velkého, co neumí ani jedna z institucí zahrnout vevnitř sebe sama, aby bylo jasno, že musíme jít spolu. Rektoři Petr Fiala a Jan Vrbka tento směr odsouhlasili a mohli jsme začít.

Pro rozvoj Masarykovy univerzity a Brna byl velmi důležitý Operační program Výzkum a vývoj pro inovace (OP VaVPI). Co jste měl na starosti zde?

V té době se už vědělo, že budou strukturální fondy a s tehdejším rektorem Petrem Fialou jsme se dohodli, že bude dobré, když se z přípravy CEITEC v Brně přesunu na národní úroveň a zkusím pomoci chystat schémata financování, do kterých by se tak velké projekty mohly vejít. Dostal jsem se do týmu, který na zakázku ministerstva školství pracoval pod Ernst and Young. Měl jsem na starost zejména obsahovou část a absorpční kapacitu republiky pro VaVPI, což bylo 2,3 miliardy eur. Myslím si, že se nám VaVPI podařilo nastavit relativně dobře a do Brna nakonec z tohoto programu přiteklo přibližně 800 milionů eur.

Děkuji Vám za rozhovor.
Zuzana Jayasundera