17. srpna si připomínáme výročí nedožitých narozenin tvé ženy, bioložky Jany Šmardové. Co se ti podařilo v péči o její odkaz v souvislosti s knihou Co nás učí nádory: Paralely v chování buněk a lidí, která vyšla v Munipress česky v roce 2021 a anglicky v roce 2023?

Tím nejviditelnějším počinem je nový web věnovaný Janině knize (www.nadorynasuci.cz). Vím, kolik úsilí knize Jana věnovala, a kolik ji to stálo sil, než ji dokončila, ale také bylo pro mne krásné sledovat, jaký tvůrčí rozlet při jejím sepisování zažívala. A díky webu se o Janině díle dozví široké spektrum lidí z Česka i ze světa. Na webu jsou zveřejněné základní informace, ale i krátké úvody k jednotlivým kapitolám. Jsou zde soustředěny i ohlasy, jež čtenáři a čtenářky na knihu napsali. Některé jsou v podobě rozsáhlých recenzí, jako například text prof. Zdeňka Hostomského z Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd nebo text prof. Libora Grubhoffera z Biologického centra Akademie věd. Jedna podstránka je věnována ve většině případech dosud nezveřejněným fotografiím ze života Jany a jejímu životopisu. Přibývají tam odkazy na Janiny přednášky nebo videa a rozhovory. Je tam i odkaz na mou nedávnou přednášku pro TEDx Masarykova univerzita.

Čemu ses v přednášce pro TEDx Masarykova univerzita, kterou si mohou čtenáři pustit zde, věnoval? Jak souvisela s tématem Janiny knihy?

Příprava přednášky, podobně jako práce na webu, pro mne také byla způsobem, jak se osobně vypořádat se situací po Janině odchodu a reflektovat téma smrti buněčné i lidské popularizovanou formou. Byla to pro mne zajímavá zkušenost. Vyšel jsem z popisu toho, jak přirozeně, zákonitě a neodvratně určité buňky odumírají ve prospěch celku – mnohobuněčného organismu. Srovnal jsem to s tím, jak to máme v lidské kultuře: Ač je smrt přirozená, tak se jí vyhýbáme, často o ní nechceme mluvit a vytěsňujeme ji z mysli. Popsal jsem i zkušenost Jany, která smrt v jedné chvíli akceptovala. A v ty zbývající dny a týdny, které ji od smrti dělily, vznikl čas, kdy jsme si mohli spousty věcí vyříkat. Což se podle mě často neděje v případech, kdy lidé umírají v nemocnicích, v podmínkách boje se smrtí, připojeni ke spoustě zařízení, kdy se lékaři snaží smrt odvrátit i za cenu mnohdy nedůstojných podmínek pacientů. Takže jsem to přednesl jako podnět k zamyšlení. Jsem si vědom, že si lékařky a lékaři zaslouží obdiv za svou snahu zachránit životy, ale myslím si, že existují případy, kdy je smrt neodvratitelná a vlastně jen uměle oddalovaná. Eliminujeme umírání doma, které by si podle mne většina z nás přála.

Popularizaci biologie nemocí se věnuješ na více úrovních. S Nakladatelstvím Munipress spolupracuješ už deset let jako překladatel populárně-naučných knih indicko-amerického lékaře a biologa, Siddharthy Mukherjeeho. Co je nového v této oblasti?

Mám radost z toho, že si Siddhartha Mukherjee získal oblibu mezi čtenářskou obcí v České republice, ale i na Slovensku, díky překladům, které jsme s Munipress vydali. První kniha se jmenovala Vládkyně všech nemocí: Příběh rakoviny, a ta druhá Gen: O dědičnosti v našich osudech. Obě jsem měl tu čest překládat já. Na jejich základě jsem vytvořil kurzy, které jsou velmi oblíbené. Nyní vychází v českém překladu třetí kniha od téhož autora, která se věnuje historii buněčné biologie. Jsou tam popsány její historické kořeny, ale je tam přesah až do současnosti, téma buněčné manipulace a její perspektivy při léčbě různých chorob i rakoviny. Mukherjeeho knihy jsou tak dobře napsané, že jejich četba i člověka bez biologického vzdělání vtáhne jako beletrie, i když je to naučná kniha. A to je autorská dovednost, kterou v oblasti popularizace vědy nemá každý.

Jak tě baví práce překladatele?

Je to už třetí kniha, tak mám jakousi zkušenost, kterou jsem před deseti lety, kdy jsem s překládáním jeho knih začal, neměl. Ta práce je pro mne zajímavá, dobrodružná a tvůrčí i proto, že nejde o klasické učebnice. Mukherjeeho knihy jsou napsané jazykem do jisté míry květnatým, takže i slova v angličtině mají určitá zabarvení, která já potřebuju správně vystihnout v češtině. Jsou tam i motta nebo úryvky z básní, jež se pokouším neuměle překládat, včetně veršování do češtiny, což mě baví, i když to po mně vždy kontroluje jazykový odborník. Postupně získávám pocit, jako bych autora důvěrně znal, a to hodně i proto, že on text prokládá svými osobními zážitky. Sdílí, co má a nemá rád, a to v kariéře i v osobním životě. Je mi hodně sympatický jako člověk.

Ty také pokračuješ ve výuce Janina kurzu Biologie nádorů pro každého aneb Buněčná filozofie. Jak se na výuku připravuješ?

Jana tento kurz vedla deset let. Zaměřila se na populárně podané základy onkologie. Polovinu kurzu tvoří výuka toho, jak vše funguje v buňkách zdravých a nádorových, jak rakovina vzniká a proč. Druhá polovina kurzu je o přesazích do společenských věd, o nezdravých tendencích v lidské společnosti. Janu jako ryzí bioložku bavilo nacházet analogie mezi životem buněk a společností. Byla ochotná studovat spoustu literatury z oblasti sociologie, ekonomie, teorie systémů, politických a dalších věd. A její kniha je doporučenou literaturou k tomuto kurzu. Dává náměty k přemýšlení. Můžeme se biologickým systémem inspirovat, zamyslet nad tím, jestli stojí za to, pokusit se podobné fenomény ve světě buněk a lidí vysvětlit stejnými zákonitostmi. Janin kurz byl nesmírně populární. Zakončovala ho také esejemi, které byly často mimořádné, a studentky a studenti v nich dávali najevo okouzlení stylem výuky, jaký Jana provozovala. A to mě vedlo k tomu, pokusit se kurz nadále vést a rozvíjet. Mám k dispozici audio-video záznamy i její powerpointové prezentace, ale potřebuji si vše přepracovat ke stylu, jakým přednáším já. Takže na tom pracuji ve volných chvílích po řadu měsíců, ale pořád ještě nejsem hotov.

V lednu jsi obdržel také Stříbrnou medaili rektora MUNI za rozvoj univerzity v době, kdy jsi byl ředitelem Ústavu experimentální biologie SCI MUNI. Máš právě proto více času na vědu nebo její popularizaci?

Překvapilo mne, kolik mi to ředitelování bralo času a s ohledem na Janin odchod si tuhle zaneprázdněnost i vyčítám. Podvolil jsem se naléhání kolegů, kteří si přáli, abych ve funkci pokračoval, takže jsem řediteloval hodně dlouho. I když všechno fungovalo řádně, a já si myslím, že vedení fakulty bylo s mou prací spokojené, což konečně potvrzuje právě Stříbrná medaile Masarykovy univerzity, tak si myslím, že věci pod stejným vedením sklouzávají do rutiny. Nový ředitel, prof. Vítězslav Bryja, přišel s novými nápady a ústav vede výborně. A moje dny se změnily v tom, že nemusím na řadu schůzí. Jsem sice pořád zástupcem ředitele ústavu, ale tím, že jsem opustil ještě nějaké další funkce, tak se mi hodně uvolnily ruce a necítím se tak pod stresem. A nakonec si jako biolog myslím, že právě dlouhodobý stres je to, co rozhoduje o tom, jestli člověk zůstane zdravý nebo ne. Takže svůj čas věnuji hlavně péči o Janin odkaz, přípravě nových přednášek a překladatelství, a samozřejmě rodině.

---

Více článků

Přehled všech článků