U příležitosti výročí nedožitých narozenin bioložky Jany Šmardové 17. 8., se z rozhovoru s Janem Šmardou dozvíte o novém webu věnovaném Janině knize a také o jeho překladatelských, pedagogických a popularizačních aktivitách v oblasti biologie nemocí.
Jan Šmarda vystudoval obor Molekulární biologie na SCI MUNI. V letech 1989−1993 byl zaměstnán na Entomologickém ústavu AV ČR v Českých Budějovicích, odkud byl v červnu 1990 vyslán na postdoktorální pobyt do Spojených států amerických, kde do července 1993 pracoval na Newyorské státní univerzitě ve Stony Brook, USA. Od roku 1993 až dosud pracuje na SCI MUNI. Působil jako ředitel Ústavu experimentální biologie od roku 2006 do roku 2023. Jeho vědecká práce se zaměřuje na výzkum molekulárních mechanismů řídících proliferaci, diferenciaci, migraci a programovanou buněčnou smrt nádorových buněk. Jako první na SCI MUNI zavedl technologie kultivací a genetických manipulací lidských a živočišných buněk. Jako hostující profesor opakovaně absolvoval stáže na Stanfordově univerzitě v USA.
Foto: Irina Matusevič
17. srpna si připomínáme výročí nedožitých narozenin tvé ženy, bioložky Jany Šmardové. Co se ti podařilo v péči o její odkaz v souvislosti s knihou Co nás učí nádory: Paralely v chování buněk a lidí, která vyšla v Munipress česky v roce 2021 a anglicky v roce 2023?
Tím nejviditelnějším počinem je nový web věnovaný Janině knize (www.nadorynasuci.cz). Vím, kolik úsilí knize Jana věnovala, a kolik ji to stálo sil, než ji dokončila, ale také bylo pro mne krásné sledovat, jaký tvůrčí rozlet při jejím sepisování zažívala. A díky webu se o Janině díle dozví široké spektrum lidí z Česka i ze světa. Na webu jsou zveřejněné základní informace, ale i krátké úvody k jednotlivým kapitolám. Jsou zde soustředěny i ohlasy, jež čtenáři a čtenářky na knihu napsali. Některé jsou v podobě rozsáhlých recenzí, jako například text prof. Zdeňka Hostomského z Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd nebo text prof. Libora Grubhoffera z Biologického centra Akademie věd. Jedna podstránka je věnována ve většině případech dosud nezveřejněným fotografiím ze života Jany a jejímu životopisu. Přibývají tam odkazy na Janiny přednášky nebo videa a rozhovory. Je tam i odkaz na mou nedávnou přednášku pro TEDx Masarykova univerzita.
Čemu ses v přednášce pro TEDx Masarykova univerzita, kterou si mohou čtenáři pustit zde, věnoval? Jak souvisela s tématem Janiny knihy?
Příprava přednášky, podobně jako práce na webu, pro mne také byla způsobem, jak se osobně vypořádat se situací po Janině odchodu a reflektovat téma smrti buněčné i lidské popularizovanou formou. Byla to pro mne zajímavá zkušenost. Vyšel jsem z popisu toho, jak přirozeně, zákonitě a neodvratně určité buňky odumírají ve prospěch celku – mnohobuněčného organismu. Srovnal jsem to s tím, jak to máme v lidské kultuře: Ač je smrt přirozená, tak se jí vyhýbáme, často o ní nechceme mluvit a vytěsňujeme ji z mysli. Popsal jsem i zkušenost Jany, která smrt v jedné chvíli akceptovala. A v ty zbývající dny a týdny, které ji od smrti dělily, vznikl čas, kdy jsme si mohli spousty věcí vyříkat. Což se podle mě často neděje v případech, kdy lidé umírají v nemocnicích, v podmínkách boje se smrtí, připojeni ke spoustě zařízení, kdy se lékaři snaží smrt odvrátit i za cenu mnohdy nedůstojných podmínek pacientů. Takže jsem to přednesl jako podnět k zamyšlení. Jsem si vědom, že si lékařky a lékaři zaslouží obdiv za svou snahu zachránit životy, ale myslím si, že existují případy, kdy je smrt neodvratitelná a vlastně jen uměle oddalovaná. Eliminujeme umírání doma, které by si podle mne většina z nás přála.
Popularizaci biologie nemocí se věnuješ na více úrovních. S Nakladatelstvím Munipress spolupracuješ už deset let jako překladatel populárně-naučných knih indicko-amerického lékaře a biologa, Siddharthy Mukherjeeho. Co je nového v této oblasti?
Mám radost z toho, že si Siddhartha Mukherjee získal oblibu mezi čtenářskou obcí v České republice, ale i na Slovensku, díky překladům, které jsme s Munipress vydali. První kniha se jmenovala Vládkyně všech nemocí: Příběh rakoviny, a ta druhá Gen: O dědičnosti v našich osudech. Obě jsem měl tu čest překládat já. Na jejich základě jsem vytvořil kurzy, které jsou velmi oblíbené. Nyní vychází v českém překladu třetí kniha od téhož autora, která se věnuje historii buněčné biologie. Jsou tam popsány její historické kořeny, ale je tam přesah až do současnosti, téma buněčné manipulace a její perspektivy při léčbě různých chorob i rakoviny. Mukherjeeho knihy jsou tak dobře napsané, že jejich četba i člověka bez biologického vzdělání vtáhne jako beletrie, i když je to naučná kniha. A to je autorská dovednost, kterou v oblasti popularizace vědy nemá každý.
Jak tě baví práce překladatele?
Je to už třetí kniha, tak mám jakousi zkušenost, kterou jsem před deseti lety, kdy jsem s překládáním jeho knih začal, neměl. Ta práce je pro mne zajímavá, dobrodružná a tvůrčí i proto, že nejde o klasické učebnice. Mukherjeeho knihy jsou napsané jazykem do jisté míry květnatým, takže i slova v angličtině mají určitá zabarvení, která já potřebuju správně vystihnout v češtině. Jsou tam i motta nebo úryvky z básní, jež se pokouším neuměle překládat, včetně veršování do češtiny, což mě baví, i když to po mně vždy kontroluje jazykový odborník. Postupně získávám pocit, jako bych autora důvěrně znal, a to hodně i proto, že on text prokládá svými osobními zážitky. Sdílí, co má a nemá rád, a to v kariéře i v osobním životě. Je mi hodně sympatický jako člověk.
Mukherjeeho knihy se staly základem tvých dvou kurzů, Příběhy vědy: gen, který je součástí tzv. CORE předmětů společného univerzitního základu; a Příběhy vědy: rakovina, jenž se stane součástí CORE předmětů od dalšího roku. V čem jsou tyto volitelné kurzy zajímavé?
Podobně jako autor knih kladu důraz na příběhovost, kdy fakta propojím s osobním příběhem objevitelů nebo i pacientů, na jejichž vyléčení se hledají léky. Tak se studentky a studenti identifikují s konkrétním člověkem, uvažují úplně jinak a baví je to. A hlavně se učí přemýšlet. Vedu je k tomu, aby se mnou sdíleli, co si o tom či onom problému myslí. A tak se docela často rozvíjí v posluchárně diskuze. I když jde o přednášky a účast není povinná, jsou kurzy hodně navštěvované a studenti a studentky odcházejí osvěžení. Ani po posluchačích a posluchačkách nechci, aby si psali poznámky, protože já je v závěru nezkouším typickým způsobem, ale odevzdávají písemnou esej. A tak mají možnost se na přednáškách v klidu uvolnit, poslouchat a vnímat. V eseji pak k tomu, co jsme probírali, doplňují svoje úvahy nebo probraná témata konfrontují se svou osobní zkušeností.
Tyto předměty mají výborné hodnocení v předmětové anketě. A ty vedly k tomu, že jsi dostal v roce 2022 Cenu rektora Masarykovy univerzity pro vynikající pedagogy. Co to pro tebe znamenalo?
Člověk ty kurzy nedělá pro ocenění, ale pro studenty. Samozřejmě to potěší, když je explicitně vyjádřeno poděkování, ale nepřeceňuji to. Spíše si vždycky s chutí přečtu odpovědi v anketách a nepřestává mě dojímat, když tam čtu velmi vřelé ohlasy. Samozřejmě mám i povinné předměty, které už tak populární nejsou, tam svobody není tolik a běží víceméně klasickou formou. Podle mne je dobré, aby studenti a studentky měli v kurikulu oba typy předmětů, které rozvíjí jak myšlení, tak faktografii.
Blíží se i první výročí Janina úmrtí dne 31. 8. 2023. Jak tohle období prožíváš?
Letos v srpnu bychom navíc měli 40. výročí svatby. Ten rok pro mě byl hodně těžký v osobní rovině. Mnozí lidé nás považovali za ideální manželský pár a já si myslím, že jsme se k tomu opravdu blížili, o to je to pro mne těžší. Ale vím, že stejné trápení prožívá řada dalších lidí. Zvládám to tím, že se držím každodenních rutinních činností v práci a tyto povinnosti mne pomáhají, věnuji se jim naplno. Druhým záchytným bodem je moje rodina a děti, nedávno se nám v rodině narodila pátá vnučka. Výročí svatby 4. srpna si připomenu na koncertu našich oblíbených muzikantů, skupin Javory a Hradišťan a výročí úmrtí si připomeneme v rodinném kruhu.
Ty také pokračuješ ve výuce Janina kurzu Biologie nádorů pro každého aneb Buněčná filozofie. Jak se na výuku připravuješ?
Jana tento kurz vedla deset let. Zaměřila se na populárně podané základy onkologie. Polovinu kurzu tvoří výuka toho, jak vše funguje v buňkách zdravých a nádorových, jak rakovina vzniká a proč. Druhá polovina kurzu je o přesazích do společenských věd, o nezdravých tendencích v lidské společnosti. Janu jako ryzí bioložku bavilo nacházet analogie mezi životem buněk a společností. Byla ochotná studovat spoustu literatury z oblasti sociologie, ekonomie, teorie systémů, politických a dalších věd. A její kniha je doporučenou literaturou k tomuto kurzu. Dává náměty k přemýšlení. Můžeme se biologickým systémem inspirovat, zamyslet nad tím, jestli stojí za to, pokusit se podobné fenomény ve světě buněk a lidí vysvětlit stejnými zákonitostmi. Janin kurz byl nesmírně populární. Zakončovala ho také esejemi, které byly často mimořádné, a studentky a studenti v nich dávali najevo okouzlení stylem výuky, jaký Jana provozovala. A to mě vedlo k tomu, pokusit se kurz nadále vést a rozvíjet. Mám k dispozici audio-video záznamy i její powerpointové prezentace, ale potřebuji si vše přepracovat ke stylu, jakým přednáším já. Takže na tom pracuji ve volných chvílích po řadu měsíců, ale pořád ještě nejsem hotov.
V lednu jsi obdržel také Stříbrnou medaili rektora MUNI za rozvoj univerzity v době, kdy jsi byl ředitelem Ústavu experimentální biologie SCI MUNI. Máš právě proto více času na vědu nebo její popularizaci?
Překvapilo mne, kolik mi to ředitelování bralo času a s ohledem na Janin odchod si tuhle zaneprázdněnost i vyčítám. Podvolil jsem se naléhání kolegů, kteří si přáli, abych ve funkci pokračoval, takže jsem řediteloval hodně dlouho. I když všechno fungovalo řádně, a já si myslím, že vedení fakulty bylo s mou prací spokojené, což konečně potvrzuje právě Stříbrná medaile Masarykovy univerzity, tak si myslím, že věci pod stejným vedením sklouzávají do rutiny. Nový ředitel, prof. Vítězslav Bryja, přišel s novými nápady a ústav vede výborně. A moje dny se změnily v tom, že nemusím na řadu schůzí. Jsem sice pořád zástupcem ředitele ústavu, ale tím, že jsem opustil ještě nějaké další funkce, tak se mi hodně uvolnily ruce a necítím se tak pod stresem. A nakonec si jako biolog myslím, že právě dlouhodobý stres je to, co rozhoduje o tom, jestli člověk zůstane zdravý nebo ne. Takže svůj čas věnuji hlavně péči o Janin odkaz, přípravě nových přednášek a překladatelství, a samozřejmě rodině.
24. září nás navštívila skupinka absolventek a absolventů studia učitelství matematiky a fyziky. Studium ukončili v roce 1970, a tak jsme jim předvedli, jak se za tu dobu fakulta změnila.
Brno, město, kde Gregor Mendel položil základy genetiky, se minulý týden stalo evropským centrem syntetické biologie. V brněnském planetáriu se totiž od 6. do 8. listopadu konala prestižní konference Applied Synthetic Biology in Europe VII, zaměřená na využití syntetické biologie v praxi. Na konferenci...
