Rozhovor: Vzdělávat se nad rámec povinností? V tom jsou dnešní studenti lepší než v minulosti

Kde se zrodila vášeň pro geografii?

Pravda je taková, že původně jsem chtěl studovat geologii. Profesoři z holešovského gymnázia mi doporučili, že mám jít do Brna, že to tam dělají dobře. Přihlásil jsem se, ale na geologii jsem se nedostal. V roce, kdy jsem se hlásil, přijímali jen deset geologů na celou fakultu. Nabídli mi ale fyzickou geografii a já jsem po ní sáhl. Nedával jsem tomu zpočátku příliš velkou budoucnost. Říkal jsem si, že příští rok se přihlásím znovu na geologii. Ale potom se mi to začalo líbit, a tak jsem zůstal.

V čem bylo tehdejší studium specifické?

Za dob mých studií existovaly prakticky dvě formy studia, odborné a učitelské. Kdo však chtěl studovat odborné studium – a tam jsem se řadil i já – musel ho studovat jako nástavbu učitelského. V mnoha věcech byly oba typy studia podobné, ale my, jakožto budoucí odborníci, jsme měli některé přednášky navíc.

Nakonec jste se kromě odborníka stal také kantorem. Co o tom rozhodlo?

Nejdříve jsem se v oblasti fyzické geografie orientoval na geomorfologii, z té jsem dělal také diplomovou práci. Po promoci jsem nastoupil do praxe v pražském Kartografickém a reprodukčním ústavu, tam jsem ale „umíral smutkem“. Práce v gigantu na výrobu map byla tristní a ani trošku tvůrčí. Hledal jsem první příležitost, jak utéct. A shodou okolností mi přišla nabídka z Masarykovy univerzity dělat aspiranturu, což byla obdoba dnešního doktorského programu, na klimatologii. Nejdřív jsem si nebyl úplně jist. Ale po zjištění, že to bude na mikroklimatologii a topoklimatologii jsem si řekl, že budu pracovat v terénu a provádět ve své režii různá měření. A nakonec se mi tam tak zalíbilo, že jsem na Masarykově univerzitě zůstal – později už jako pedagog – od roku 1976 až dodnes.

Jak v době vašich studií a na počátku kantorských let vypadala Masarykova univerzita?

Alespoň pokud jde o mou profilaci, byla dosti šedivá a všechno probíhalo pod politickou kontrolou. Svazácká školení, politické aktuality na schůzkách studijních skupin, výuka marxismu-leninismu a podobně. To příliš nepodporovalo tvůrčí odbornou činnost.

Jakým způsobem se od vašeho nástupu proměnil ústav geografie?

Všechno bylo dřív menší než dnes. To je princip růstu. Nejenom, že mé pracoviště bylo menší, ale bylo i méně pestré odbornou činností. Dnes je činnost rozmanitější, pracuje se s větším nasazením na aktuálnějších tématech. Řekl bych, že i mezilidské vztahy jsou dnes lepší, ale to už je dáno dobou. Na druhou stranu, když srovnám to, co se vyžaduje teď a co se vyžadovalo tenkrát, měli tehdy vysokoškolští pedagogové podstatně jednodušší profesní život. Tehdy nebyla tak náročná kritéria odbornosti a jejího růstu. O to víc se sledoval růst ideologický.

Změnil jste v průběhu let učební metody?

Používat nové výukové metody je určitě záslužná a povinná činnost, ale osoba přednášejícího – odborníka a profesionála – je to nejdůležitější, to je ta persona grata. Přednášející dává učivu nejen náplň, ale i náboj. Buď je schopen studenty nadchnout, nebo je úplně znechutit.

Praktické používání nových vědecko-výzkumných, a tedy i pedagogických technik, nebylo v minulosti vždy dost dobře možné. Zkrátka nebyly přístupné. Sahaly „do úrovně diaprojektoru.“ Vzhledem k teoretičtějšímu a techničtějšímu charakteru svých přednášek jsem se tím však necítil příliš omezen. Týkalo se to třeba disciplín jako fyzika atmosféry, mikroklimatologie, meteorologická měřící technika, nebo znečištění atmosféry, ale i bioklimatologie. Když chci popisovat nějaký proces a ten proces vyjádřím sérií formulí spolu souvisejících, tak z mého pohledu není nic jednoduššího a operativnějšího, než si vzít křídu nebo fix a celé to jedno za druhým odvodit na tabuli. Tak, jak to postupně běží. Protože když to studentům jenom promítnu, tak nemusí být schopni to zpracovat. Ono je potřeba si na tu věc „sáhnout“. Tu formuli odvodit. Vidět do ní.

Pokud jde o měřící techniku, tak to je jiný případ. Tam jsem se studentům snažil vždycky ukázat, co nového vzniklo nebo se pořídilo. Případně je vzít někam, kde nějaká zajímavá technika je, třeba na Český hydrometeorologický ústav. Ale meteorologie a klimatologie včetně jejich dílčích částí jsou podstatně víc o číslech než ostatní geografie. Bez jakékoliv ironie nepatří mezi takové ty romantizující disciplíny jako například botanika nebo biogeografie. Je to prostě z velké části fyzika, částečně chemie. Jejich nedílnou součástí je sice experiment, ale zatímco fyzikální nebo chemický experiment je relativně snadné namodelovat v laboratoři, meteorologický experiment se dělá hůř.

V čem jsou dnešní studenti lepší než ti minulí a v čem naopak zaostávají? Změnil se nějak jejich přístup k vysoké škole?

Studenti jsou úplně jiní než my. My jsme byli moc středoškolsky ladění, nesamostatní. Plnili jsme v podstatě jen ty povinnosti, které byly předepsány, a ty byly příliš šedivé. Praxe nám nebyla až na výjimky příliš k dispozici. Proto jsem třeba rád pracoval na diplomovém tématu, chodil jsem mapovat do terénu a spal pod stanem, proto jsem si do maxima vychutnal praxi na meteorologické observatoři. Bylo to dáno i tím, že jsme měli omezenou regionální perspektivu. Nemohli jsme „ven“, tak jsme dělali v podstatě jen to, co od nás systém žádal. Udělat zkoušky, státnice a pak jít někam do práce. Nemohli jsme si příliš říkat, že bychom se chtěli věnovat tomu či onomu. Absolventi učitelství měli navíc povinnost nastupovat na předepsané umístěnky.

Dneska mají studenti nesrovnatelně větší možnosti. Mohou využít širší spektrum získávání vědeckých informací. S tím souvisí i neporovnatelné možnosti výjezdů do zahraničí, stipendií a studijních pobytů. A když to vezmeme v soukromé rovině – budu-li se dnes zajímat o alpský ledovec, jednoduše si k němu zajedu. Dnes se již studenti navíc vzdělávají často i nad rámec svých školních povinností.

Nese s sebou podle vás nekonečná nabídka možností i nějaké problémy?  

Dnes je úžasná badatelská svoboda. Může se však stát, že v rámci té svobody člověk začne uvažovat scestně. Potom tu musí být někdo, kdo mu řekne: Prosím tě, takhle ne! To by měla být právě chvíle, kdy zasáhne pedagog. Krásné ale dnes je, že student sám může přijít s něčím, co ho zajímá a co by chtěl řešit, požádat o konzultaci a pomoc ústav, kde mu buď pomohou, nebo mu doporučí někoho jiného.

Když je řeč o studentech, jakým způsobem jste s nimi komunikoval?

Vždycky jsem se snažil, aby mi studenti věřili, aby se mě nebáli a aby mě měli i trochu za přítele a kolegu. Je důležité ale podotknout, že vysokoškolský pedagog by, alespoň při studiu, úplný kamarád se studenty být neměl. Ty role student-učitel musí být jasně rozděleny, protože kdybychom byli na stejné úrovni, pak by jeden z nás byl v tomto vztahu zbytečný. Ale musím říci, že jsem se studenty nikdy problém neměl. Určité věci jsem po nich vyžadoval, choval se k nim férově, oni to věděli, respektovali to a vážili si toho.

Čeho si na současné Masarykově univerzitě nejvíce považujete?

To je těžká otázka. Kdybych to měl porovnat s jinými kvalitními univerzitami ve střední Evropě, má Masarykova univerzita velmi dobrou profesionální úroveň, právě tak jako úroveň kolegiálních vztahů. Tady nikdo nevystupuje jako polobůh nebo superman. Aspoň ne u nás na ústavu a pokud vím, i na celé fakultě, se jedná se studenty vstřícně. Nezažil jsem, že by se někdo po někom nějak vozil.

Vaší profesní doménou je klimatologie, zejména ta polární. Na co se zaměřujete nyní?

Myslím, že vzhledem k tomu, co se mi povedlo, si už zasloužím trochu odpočinku. Nicméně jsem dostal při odchodu do důchodu – aniž bych o to usiloval – statut emeritního profesora. To mě velmi potěšilo. Je to jakýsi důkaz toho, že pro fakultu pořád něco znamenám. A tak se i nadále, již bez stresu a pohodově, zaměřuju na témata, která jsem tady na geografii zavedl. To je zmíněná polární klimatologie, systematický polární výzkum a podobně. Podílím se také na práci Českého antarktického nadačního fondu. Ale jsou to bohužel takové kategorie činností, které začnou být v určité chvíli limitovány věkem.

Významným momentem vaší kariéry bylo bezesporu založení české výzkumné stanice na Antarktidě. V kolika letech jste k mrazivému podnebí poprvé přičichl?

Už je to dost dávno. Tady na ústavu jsme s tím začali někdy v roce 1985. Vyjeli jsme na Špicberky jako součást polské expedice Vratislavské univerzity. Podruhé, to bylo v roce 1988, jsme byli na špicberských ledovcích jako součást ruské expedice. Rok poté jsme si to se stejnou skupinou zopakovali ještě v jiné části Špicberků. Potom jsme se vzájemně trochu vyhecovali a podal jsem Grantové agentuře ČR žádost o výzkum v Antarktidě. Kupodivu nám to vyšlo.

Proč jste vybrali pro svou práci právě ostrov Jamese Rosse?

Napřed jsme to zkoušeli na Jižních Shetlandách, ale tam byla již příliš velká hustota stanic. S britskou pomocí jsme se potom dostali na jihovýchodní pobřeží Antarktického poloostrova – do oblasti s dostatečným a dosud nevyčerpaným vědeckým potenciálem. Pro stanici jsme si vytipovali místo na severním pobřeží Jamese Rosse.  S výběrem umístění stanice i s mezinárodním uznáním nám velmi pomohli Britové, Argentinci a Australané, nevlídný postoj naopak zaujalo Rusko a USA.

Jaké jsou nejzásadnější výsledky vašeho bádání?

Jak jsem říkal, hledali jsme místo, které by bylo vědecky takříkajíc panenské, a to se nám povedlo. Na co se tam sáhlo, to bylo nové. Za vědci všech disciplín, kteří tam pracovali a pracují, zůstává na ostrově výrazná stopa. Ostrov je mimořádně zajímavý geologicky a paleontologicky, jako první jsme na něm zahájili rozsáhlá meteorologická měření, zahájili jsme geomorfologický, glaciologický a biologický program včetně mikrobiologických výzkumů.

Kdy jste Antarktidu naposledy navštívil osobně?

To už je nějaký rok, tak čtyři nebo pět. Kdyby na to přišlo, rád bych se tam rozjel hned zítra. Ale člověk nemládne, fyzický výkon klesá a pokud myslí realisticky, dojde k názoru, že už by jen zdržoval, pokud nechce dělat kuchaře. To máte jako se sportovci, každý si musí uvědomit svůj výkonnostní limit a pak nechat prostor mladším. Byl jsem v Antarktidě celkem dvanáctkrát a vždy to pro mě byla kromě práce i obrovská relaxace. 

Mnoho lidí si dnes Antarktidu představí v souvislosti s táním ledu a globální klimatickou změnou. Ta bývá považována za největší environmentální hrozbu dnešní doby. Jak se na změnu klimatu díváte vy?

Hodně lidí o změně klimatu uvažuje hystericky. Když vidíte filmy o Antarktidě, které natočila kdejaká ekologická instituce, jsou v něm významně zastoupeny scény, v nichž se z ledovců valí tavná voda. Máte z nich dojem, že vám antarktický led mizí před očima. Dnes se ale ví, že ledovcové příkrovy jsou naopak nejvýznamnějšími stabilizátory klimatu. Souvisí to s tím, že na rozpouštění ledu je potřeba relativně velké množství energie. Odezva antarktického ledovcového štítu na klimatickou změnu je zhruba tři tisíce let. Působí tedy na změnu klimatu jako obrovský časový setrvačník významně zpomalující klimatické změny v měřítku naší planety i díky globální oceánické cirkulaci.

Myslíte si tedy, že klimatická změna nás neohrožuje?

Nechci tvrdit, že se klima nemění. Klima se musí měnit, protože se vždycky měnilo. Je jasné, se v současnosti klima Země otepluje. V minulosti byla však i období teplejší. Větší nebezpečí vidím v tom, že spalováním fosilních paliv emitujeme do atmosféry a oceánů toxické látky, jejichž obsah obě prostředí stále více ovlivňuje. Nejsme si však jisti tím, jaká bude kaskáda jejich následků pro biosféru.

Z pohledu na geologickou minulost naší planety můžeme hodnotit současnou klimatickou změnu jako počátek jedné ze změn našeho globálního ekosystému. Mimořádná je však na ní skutečnost, že je poprvé v dějinách Země vyvolávána antropogenní činností. Prognóz budoucího vývoje planety Země je několik, každá z nich je však ve větší nebo menší míře zatížena chybnými odhady. Pravdu o jejich vlivech přinese až budoucnost.

Neznamená to však, že stav prostředí Země můžeme ignorovat. V jejím prostředí jsme zaznamenali již řadu významných negativních změn, jež vyžadují rychlá řešení ze strany společnosti, která je způsobila. Změny probíhající v kryosféře Země nemůžeme v kladném ani záporném smyslu pomíjet Vědci jsou v této oblasti velmi aktivní a nasměrovali do ekonomické a politické sféry společnosti řadu závažných varováni. Bohužel stále marně čekají na relevantní odezvu.    

Mluvil jste o tom, že lidé na měnící se podmínky reagují hystericky. Čím si to vysvětlujete?

Problém je v tom, že se na změnu klimatu díváme z hlediska svého vylekaného já. Konstatujeme enormní sucho v posledních letech, ale chápeme je mnohdy víc jako senzaci než jako problém, který je třeba okamžitě a systematicky řešit. Připadá mi to jako strach z nutnosti se přizpůsobit. Čím máme víc průmyslově-zemědělských infrastruktur, které nám slouží, tím méně máme i přes vlastní poznání vůli se přizpůsobovat. Díky tomu pak mohou někteří na změně klimatu docela slušně vydělat.

Jak to myslíte?

Všeho jde zneužít a změna klimatických podmínek není výjimkou. Dnes když na správném místě spustíte ten pravý poplach, můžete na tom vydělat spoustu peněz. Nebo skrze to prosadit své ideologické či politické cíle. Lidé jsou totiž náchylnější na hysterie než na vědecky ověřená fakta a citlivě – bohužel často emocionálně a scestně – na ně reagují.

Je tedy klimatická změna nadužívaný pojem?

Jak pro koho. Nadužívá jej bohužel často ten nebo ti, kteří na něm mohou profitovat. Povědomí a pravdivá informovanost lidí z oblasti rizikových změn prostředí naší planety nejsou doposud na úrovni zaručující realizaci globálně prospěšných projektů ochraňujících náš planetární ekosystém. A v tom vidím roli akademických institucí: vzdělávat generace mladých lidí v tématu fungování ekosystému naší planety tak široce a pravdivě, že budou v budoucnu schopni řešit naše lokální i globální ekologické problémy účinněji, než tomu bylo doposud.