Pro řešení podnětů z předmětové ankety mi pomáhá se studentkami a studenty mluvit, říká proděkanka Markéta Munzarová

Foto: Irina Matusevič

Jak jako proděkanka pracujete s podněty studentů z předmětové ankety?

Předmětová anketa je klíčovým zdrojem informací, kterých je ale ohromné množství. Neexistuje předem daný systém, jakým bych měla s podněty zacházet. To je velká výhoda, protože můžu tvořivě zareagovat na realitu. Garanti a garantky studijních programů jsou velmi zaneprázdnění a s podněty pracují různě intenzivně. Někteří o nich hovoří s řediteli ústavů a ti pak hovoří s vyučujícími, jiní na to nemají kapacitu. A právě těm mohu pomoci, pokud vím, že daný podnět je pravdivý a důležitý. Mně v prioritizaci podnětů z předmětové ankety velmi pomáhá hovořit se studentkami a studenty, kteří figurují v tzv. radách studijních programů. Překryv mezi informacemi z anonymní ankety a z osobní komunikace − z mé zkušenosti − poukáže na nejzávažnější problémy.

Jak tyto vloni zavedené schůzky se studentkami a studenty, kteří figurují v tzv. radách studijních programů, probíhají?

Letos v březnu jsme s děkanem Tomášem Kašparovským svolali dokonce tři schůzky. V termínech dostupných panu děkanovi někteří studentští zástupci přijít nemohli a já jsem zase nechtěla nikoho „vynechat“. Měli jsme proto napřed „většinovou schůzku“ s panem děkanem a předsedou Studentské komory fakultního senátu Tomášem Bromem. Další dvě schůzky byly komornější, ale o to otevřenější atmosféra na nich panovala. Nejdůležitějším společným podnětem bylo zjištění, že studenti o svých zástupcích v programových radách a jejich roli většinově nevědí. Ideální by podle mne bylo, bude-li to v silách garanta, přijít na začátku akademického roku do výuky studentky a studenty pozdravit a představit jim aktuální studentské zástupce v programové radě. Některé ústavy to již dělají, což mi přijde vynikající. Studentkám a studentům obecně moc pomůže, když poznají své kolegy z vyšších ročníků. Povzbudivé je, že o roli zástupců v programových radách mají studenti zájem a neptají se po odměně za svou práci. I když by si ji podle mne zasloužili.

Často jde v rámci předmětové ankety o problémy, které vyžadují citlivou komunikaci. Jak tedy v práci s podněty postupujete?

Snažím se zjistit, kde je problém. Velmi často kontaktuji garantku či garanta studijního programu. Mluvíme o tom, jaká by byla nejlepší cesta něco s tím udělat. A pomáhá i to, že já mám od daného pracoviště odstup, který garant z definice nemá. Takže mu může pomoci, když do řešení vstoupím. Mám za sebou samozřejmě celou řadu frustrujících zkušeností, které mi ale pomohly najít cesty k řešení. Naráželi jsme na systémově dané věci, jako že garanti ze své pozice nemají kompetence ani nástroje řešit personální politiku, ale přitom po nich chceme věci, které do této agendy spadají. A když jsem se snažila intervenovat v minulosti, dozvídala jsem se, že všechny mechanismy jsou tak složité, že se nedá udělat nic. I když se garant dlouhodobě snažil, hranice mu byly nastavené třeba už tím, že problémy byly rozprostřené mezi více ústavů, které se o program starají společně. A garant má pak svázané ruce. Nemluvě o komplexnosti osobních vztahů na pracovištích.

Jak se Vám tedy daří hledat cesty k řešení problémů, které očividně trápí studenty i garanty?

Velmi pomáhá komunikace s ředitelkami a řediteli ústavů, neboť konkrétní vyučující, jejichž předměty nebyly dobře hodnocené, znají velmi dobře. Mají lepší představu o tom, zda je problém řešitelný nebo ne. A co je potěšující? Já jsem v jednom konkrétním případě ředitele ústavu prosila o malou změnu. A ukázalo se, že on chce pro daný program změnu velkou, a že se mu to lépe prosadí jako celý balík. Včetně toho, s čím jsem za ním přišla na základě předmětové ankety a setkání se studentskými zástupci v radách studijních programů. To mne do budoucna moc povzbudilo.

Z toho co říkáte mi plyne, že se nakonec dostáváte na komplexnější úroveň řešení problémů celých studijních programů?

Ano. Problémy předmětů jsou totiž propojené. Předmětová anketa se dívá izolovaně na předměty. Šikovní, chytří a pomáhající studentky a studenti ovšem v odpovědi na jeden předmět reflektují i to, že předměty nejsou dobře provázané v rámci celého programu. Z předmětové ankety také nezjistíme, jak předměty připravily studující pro státnice. Proto máme anketu pro absolventky a absolventy. Já jsem moc vděčná všem, co nám ji vyplňují. Velice tím svým mladším kolegyním a kolegům pomáhají. Úplný obrázek ale získám až díky výpovědím studentských zástupců v radách studijních programů. Do ankety se ještě zpětně podívám a obrázek si doplním zejména díky slovním odpovědím, které zdůvodňují hodnocení. Já osobně výsledky ankety jako vyučující po skončení kurzu studujícím zveřejním. Zdá se mi to vůči nim uctivé. Vždy je ale vyzvu, aby mi dali vědět, kdyby tam nějakou odpověď nechtěli, odstraním ji.

V čem Vám mohou studenti jako proděkance v předmětové anketě pomoci?

Jednoduše tím, že ji vyplní včetně slovních hodnocení, ocení to, co si ocenění zaslouží, a zřetelně pojmenují problémy. Aktivní účastí v anketě studentky a studenti prokazují, že myslí na budoucí studenty - aby nemuseli zbytečně čelit problémům, kterými už oni prošli. Klasicky z ankety vystupují extrémy, pozitivní i negativní. Někdy je ale kurz rozpolcen půl na půl. Studenti, co nemají až tak vysoké nároky, jsou spokojeni, protože v prezentacích bylo vše a zkouška nebyla hodnocena přísně. Pak jsou tu ale studující, co jsou na sebe náročnější, čekali od kurzu víc a myslí si, že je kurz neposouvá. Stojí pak za to si se studenty z obou „táborů“ promluvit a situaci si vyjasnit. I zde je důležitá souvislost mezi hodnocením předmětu a státní závěrečnou zkouškou. Pokud vznikne povědomí o tom, že studující předmět snadno udělá na A, ale pak možná vyletí u státnic, to je znepokojivé. Potřebuji ale, aby mi o tom řekli studenti, kteří mají obě tyto zkušenosti za sebou.

Jak moc je pro vás důležité iniciovat komunikaci a propojovat lidi na fakultě při řešení problémů studijních programů?

Já z toho žiji. Bez aktivní výuky pro širokou studentskou obec bych proděkanskou práci vůbec nemohla dělat. Myslím si, že se na mne hodně lidí obrací díky tomu, že v realitě studentů i garantů žiji a pracuji. Jednoho garanta mám i doma za manžela (prof. Dominika Munzara, poz. red.). Vidím na něm, jak jej i v časové tísni příležitostné rozhovory se studenty vždy osvěží. Proto mne napadá, že kromě úvodního představení garanta a studentských zástupců na začátku roku by mohlo být užitečné vytvořit prostor, v němž by se „řadoví“ studenti programu, kteří mají chuť pomoci, mohli s garantem jednou za rok sejít. Odboural by se tím pocit marnosti z toho, že studentský zástupce sbírá podněty, trápí se, ale na programové radě, která je jednou za rok a řeší se tam spousta věcí, na něco důležitého nevyjde čas. Určitě nechci garantům programů uložit další povinnost a další tabulky k vykazování. Spíš to nabízím jako inspiraci tam, kde se třeba potýkají s malým zájmem o studium nebo s vysokou studijní neúspěšností.

Ze zkušenosti můžu říct, že rozhovor se studenty vždycky pomůže. Není jisté, zda se nám podaří vyřešit všechno. Ale je téměř jisté, že nebudeme-li s nimi mluvit, nevyřeší se nic.

Děkuji vám za rozhovor.
Zuzana Jayasundera