Funkci proděkana zastáváte poprvé. Jaké byla vaše očekávání a jak je po téměř roce hodnotíte?

Moje první představa byla, že funkce proděkana je honorární funkce. Záhy jsem ale zjistil, že tomu tak není. S prací mi výborně pomáhají kolegyně a kolegové z kolegia děkana. S odstupem času mohu konstatovat, že děkan Tomáš Kašparovský sestavil tým, který se navzájem podporuje a táhne za jeden provaz, což je při každé aktivitě a v rámci každé agendy nejdůležitější předpoklad pro dosažení vytýčených cílů.

Byl jste členem Akademického senátu MU. Lze ve funkci proděkana využít i tyto zkušenosti?

Ano. Jako člen akademického senátu jsem se seznámil s procesy rozhodování a schvalování na fakultní a celouniverzitní úrovni a také jsem si ověřil, jak důležité je spolupracovat a poznat své kolegy po osobní stránce. Osobní kontakty mi nyní pomáhají k hladkému průběhu jednání a hledání nejlepších řešení.

Co jste si odnesl ze stáže u držitele Nobelovy ceny Thomase R. Cecha?

Během pobytu se mi otevřel nový obzor nejen vědecky, ale také osobně, protože jsme navázali dlouholetou spolupráci a přátelství, což vyústilo v účast Thomase R. Cecha na konferenci u příležitosti výročí narození J.G. Mendela loni v létě. Během svého pobytu také poskytl rozhovor pro pořad Hyde Park Civilizace, který lze najít ve vysílání ČT on-line.

Jak jste se na stáž dostal?

Významný podíl na tom má kolega Jiří Fajkus, který mě ve správný čas napřed přibrdzil, a pak postrčil. Zastavil mě ve chvíli, kdy jsem chtěl vycestovat a on mi doporučil, abych počkal na lepší příležitost. Když se pak naskytla lepší příležitost na EMBO konferenci ve Francii, postrčil mě, abych se Thomase R. Cecha zeptal, jestli bych mohl přijet na stáž do jeho laboratoře. Strávil jsem u něho šest vědecky neobyčejně přínosných měsíců na tehdy nově založeném Biofrontiers Institute, University of Colorado Boulder, který je v mnoha ohledech podobný našemu institutu CEITEC.

Čemu konkrétně jste se věnoval?

Zabýval jsem se studiem fungování telomerázy, tedy enzymu, který reguluje rychlost stárnutí lidských buněk a tím celého organismu. Telomeráza přidává kousky sekvence DNA ke koncům chromozomů tak, aby při každém dělení buněk neztrácely genetickou informaci. Zkoumal jsem procesivitu telomerázy, tedy jak dlouho bez přerušení telomeráza prodlužuje konce chromozomální DNA. Pomohl jsem určit podmínky v buňkách, jež jsou důležité pro vysokou aktivitu telomerázy.

Proč je důležité znát aktivitu telomerázy?

Množství telomerázy v buňce je omezené. Když telomeráza není schopna efektivně prodlužovat chromozomální DNA, tak z molekulárního hlediska buňka stárne, což je úděl valné většiny buněk našeho těla. Výjimkou jsou zárodečné a kmenové buňky, které na molekulární úrovní nestárnou i díky tomu, že mají aktivní telomerázu. Telomeráza je ale bohužel aktivní také u nádorových buněk. Chceme najít způsob, jak vypnout aktivitu telomerázy v rakovinných buňkách, abychom zabránili nekontrolovanému dělení buněk a přispěli tak k účinnějšímu potlačení růstu nádorů.

Za vědeckou práci věnovanou problematice telomer v lidských buňkách, jste v roce 2015 obdržel Cenu G. J. Mendela. Kam se váš výzkum od té doby posunul?

Bylo to ocenění pro celý tým kolem Jiřího Fajkuse. Ocenění také náleží zejména všem našim postgraduálním studentům, díky jejichž zapojení a nadšení pro vědu se podařilo získat vynikající výsledky, které jsme publikovali. Společně jsme blíže objasnili mechanismus, s jehož pomocí se proteiny, vázající koncové části chromozomů – telomery, podílejí na regulaci stárnutí buněk a molekulárním mechanismu vzniku karcinomů. Nově rozšiřujeme výzkum na mechanismus regulace proteinů, které jsou esenciální pro vznik infekční mononukleózy, zřídka se vyskytující anémie a onkovirové transkripční regulátory.

Jak jste se ke svému oboru dostal?

Diplomovou a disertační práci jsem vypracoval na Biofyzikálním ústavu Akademie věd ČR v Brně, kde jsem se zabýval biofyzikálním popisem vlastností nových protinádorových farmak založených na komplexech kovů. Postupně jsem svůj zájem přesouval od vazby malých molekul na DNA k větším proteinům vázajícím DNA až k poměrně složitému nukleoproteinovému komplexu telomeráze, enzymu, který sám DNA vytváří a přispívá z molekulárního hlediska k nesmrtelnosti a omlazování vybraných buněk. Podle množství mých vlasů je ale vidět, že výzkum mládnutí ještě není ukončen a pořád pokračuje.

Máte i ve funkci proděkana čas na vědu?

Málo. Míň, než bych chtěl. Během své profesní dráhy jsem zjistil, že věda a bádání jsou pro nás na univerzitě tak trochu za odměnu. Máme spoustu jiných povinností, směrem ke studentům, k instituci…, ale zavřít se do laboratoře a bádat, to se mi naposledy podařilo, když jsem měl dovolenou.

Tak to už se ani raději neptám na čas na relaxaci a koníčky…

Můj koníček je focení a výsledek můžete vidět tady…

---

Více článků

Přehled všech článků