CITES a chov suchozemských želv

Lubomír Tichý

Tímto článkem bych rád upozornil na některé pravdy a mýty kolem registrace suchozemských želv v České republice. Jedná se o celoevropsky chráněné živočichy, a tak musí stát zabránit nelegálnímu dovozu jedinců z volné přírody. Všichni v zajetí legálně držení jedinci proto musejí být registrováni a jejich identita musí být nezaměnitelně doložena.

Celému tématu je na internetu věnována velmi malá pozornost, a to zejména otázkám týkajícím se fotografické dokumentace a průkaznosti použití této metody. Začínající chovatelé tak hledají obvykle pomoc v různých internetových diskusích nebo v nepřehledné agendě úřadů, aniž by je obvykle získané informace zcela uspokojily. Na druhou stranu mi připadá, že malá informovanost o tomto tématu otevírá prostor nepoctivému chování prodávajících na straně jedné, a na straně druhé pak nedůvěru úřadů i k poctivým chovatelům. Článek je zaměřen především na evropské druhy suchozemských želv, ale ve větší či menší míře platí pro všechny druhy této skupiny plazů.

CITES je zkratka z anglického „the Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora“. Jedná se tedy o mezinárodní úmluvu (Washingtonská úmluva) o obchodování s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin, která nabyla platnosti již v červenci 1975. Jejím smyslem je celosvětová kontrola obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. Státy, které přistoupily k podepsání této úmluvy (celkem dosud 162 zemí), se zavázaly bojovat proti nelegálnímu obchodu se vzácnými rostlinami a živočichy. Česká republika podepsala tuto úmluvu 25. 8. 1992 a ta oficiálně vešla v platnost od 1. 1. 1993.
Vzhledem k neblahé situaci ve volné přírodě se tato úmluva více či méně vztahuje na všechny druhy suchozemských želv. Aby se zabránilo jejich pašování do České republiky z jižní Evropy, severní Afriky, ale i jiných částí světa, uzákonila se u nás od roku 1997 povinnost registrace každého jedince suchozemské želvy chovaného v zajetí. Od roku 2004 přistoupila Česká republika k Evropské unii, jejíž zákony jsou ještě o něco přísnější než samotný CITES.
V Evropě žijí tři druhy suchozemských želv – želva zelenavá (Testudo hermanni), želva žlutohnědá (Testudo graeca)a želva vroubená (Testudo marginata). Ve všech členských státech Evropské unie, kde se vyskytují, jsou chráněny a jsou zařazeny na evropském seznamu CITES do nejpřísnější kategorie ochrany A.

Co z toho vyplývá? Každá legálně chovaná želva v zajetí musí mít vystavený tzv. průkaz původu – registrační list (pro jednoduchost budu používat označení tzv. „Bílý papír“), kterým majitel dokládá původ exempláře. Na tomto registračním listu je vyznačeno jméno a adresa chovatele, a to včetně všech předchozích majitelů želvy a její základní identifikační údaje.

 

Detailní zobrazení registračního listu, tzv. „Bílého papíru“. Oddíly vyplněné osobními údaji nebo jedinečnými identifikátory zvířete jsou záměrně rozostřeny tak, aby se staly nečitelnými. V případě změny majitele musí být při předání exempláře vyplněno pole č. 21.

Kromě této registrace, která je v České republice povinná, vyžadují ješte zákony Evropské unie potvrzení o původu jedince – laicky řečeno želva nesmí být ukradena z přírody a poté legalizována, ale musí být prokázán její odchov i původ rodičovského páru. Pro udělení této výjimky budou tedy úřady požadovat hodnověrné doložení původu zvířat před nabytím platnosti zákona č. 16/1997. Jedině takovéto exempláře mohou získat mezinárodně platnou výjimku o zákazu obchodování s chráněnými druhy živočichů (tzv. „Žlutý papír“) a mohou být legálně prodány nebe zakoupeny.

 

Detailní fotografie výjimky ze zákazu obchodování, tzv. „Žlutého papíru“.

Pouze tzv. „Žlutý papír“ umožňuje suchozemské želvy zařazené do CITES A legálně prodávat (výjimkou je u nás běžně chovaná želva stepní – Testudo horsfieldi náležející do kategorie CITES B, která podléhá jen registraci – na každý exemplář je vystaven pouze tzv. „Bílý papír“). Nejdůležitější informací uvedenou na „Bílém i Žlutém papíru“ je původ želvy (pole č. 9). V této části můžete nalézt několik záhadných písmen, jejichž vysvětlení je uvedeno na zadní části „Žlutého papíru“. U želv se nejčastěji můžete setkat s následujícím označením: W – exempláře legálně odebrané z volné přírody, C – živočichové narození a odchovaní v zajetí v souladu s právem EU, F – živočichové narození v zajetí, pro něž však nejsou splněny podmínky podle práva EU (tzv. první generace v zajetí), U – pokud jsou pochybnosti o původu exempláře. „Žlutý papír“ nikdy nemohou získat želvy s označením „U“ a převážná část želv s označením „F“.
O „Žlutý papír“ může každý majitel želvy požádat na krajském úřadě nebo správě CHKO, která nechá ve správním řízení žádost přezkoumat Agenturou ochrany přírody a krajiny (AOPK) v Praze. Tam se teprve rozhodne, zda žadatel předložil dostatek důkazů o původu každého zvířete. Výjimku pravděpodobně získáte, pokud budete moci doložit původ rodičů, prarodičů a dalších generací nejméně do roku 1997, tedy před nabytí platnosti zákona č. 16/1997. Pracovníci AOPK mohou zkontrolovat, zda má chovatel skutečně možnost želvy v umělých podmínkách odchovávat, a nejedná se tedy o nezákonnou legalizaci importů.
Na udělení výjimky není právní nárok. Nedůvěryhodným chovatelům, kteří mají nebo v minulosti měli problém prokázat původ zvířat nebo zjevně nejsou schopni zvířata odchovávat, nemusí být výjimka udělena. Na druhou stranu je nutno říci, že chování odpovědných úředníků bývá korektní a objektivní.

Páření želvy zelenavé ve venkonvním výběhu probíhá prakticky po celou sezónu. Nejintenzivnější je však na jaře a na podzim.

V praxi to znamená, že želvy pouze s „bílým papírem“ a označením původu „U“ lze chovat, ale nemohou být z pochopitelných důvodů předmětem obchodu – nebyl totiž hodnověrně prokázán způsob jejich získání. Jedná se o nalezence uteklé z jiného chovu nebo jedince registrované později, či získané po nabytí účinnosti zmíněného zákona. Takové želvy by tedy měly být chovány pouze jediným majitelem po celý zbytek svého života. Vzhledem k dlouhověkosti těchto zvířat, které mohou snadno přežít svého chovatele o desítky let, je umožněno tyto jedince jiné osobě pouze darovat formou řádné darovací smlouvy. Institutu darování však není vhodné ani chovatelsky prospěšné zneužívat.
Etický problém může nastat u mláďat odchovaných z těchto jedinců. Majitel má buď možnost zamezit rozmnožování těchto zvířat, což je proti jejich přirozenému způsobu života. Nebo může záměrně zárodky nakladených vajec těchto chráněných živočichů zabít např. podchlazením a vejce zničit. Podle zákona č. 100/2004 Sb. požívají ochrany a zákazu z obchodování nejen živá zvířata a rostliny, ale i jejich živé nebo mrtvé části (semena, vejce, krunýř atd.). Nelze proto obchodovat či jinak nakládat ani s vejci těchto plazů. Pokud se však chovatel rozhodne vejce inkubovat a zvířata odchovat, což je jedním ze základních cílů a úspěchů chovatelství, bude pravděpodobně dříve či později řešit neřešitelné: „Co si s těmito zvířaty počít?“. Tato mláďata dostanou pouze „Bílý papír“ a v části 9. se objeví písmeno F. Teprve následující generace odchovů z těchto odchovů je pak obvykle považována za „bezúhonnou“.  

Želva žlutohnědá o hmotnosti 2 kg a věku kolem 20 let dokáže snést v jediné snůšce 7-12 vajec, přičemž obvykle snáší i 3x v jediném roce.

U mláďat se obvykle „Žlutý papír“ vystavuje pouze na jedinou transakci, a to z důvodu rychlého vývoje jedince a jeho identifikačních znaků. A jsme u dalšího problému – jak zvíře nezaměnitelně identifikovat. Želvy lze označit dvojím způsobem – (1) implantátem čipu nebo (2) fotografií plastronu.

Čipový implantát je relativně snadným a vnější vzhled nepoškozujícím označením želvy, má však několik zásadních omezení. Želvy nelze čipem označit dříve než při hmotnosti jedince minimálně 300-500 g, tedy ve věku přibližně 3-6 let. Nevhodně voperovaný čip může způsobit zvířeti značnou ztrátu krve a velký stres, nehledě na možnost poškození vnitřních orgánů. K čipovanému zvířeti si musí chovatel pořídit čtečku čipů, která není levnou záležitostí. Určité procento čipů jako každého elektronického zařízení přestává po čase fungovat. Vzhledem k dlouhověkosti želv (je mi znám případ chovu želvy zelenavé i želvy žlutohnědé v zajetí po dobu 65 let!) je velmi nepravděpodobné, že aktivita čipu i technologie registrace zůstane po takovou dobu zachována. A v neposlední řadě je to snadný a těžko odhalitelný nelegální transfer čipu z uhynulého do živého zvířete.

Na fotografii je vidět nepoměr velikosti mláděte ve věku asi půl roku a aplikátoru se samotným čipem. I při větší velikosti zvířete má čipování velmi blízko k sadistickému týrání zvířat, které dlouhodobě může ohrozit jejich zdravotní stav. Je zjevné, že vyžadovat veterinární potvrzení o nemožnosti identifikace touto metodou u každého jednotlivého mláděte samostatně postrádá jekýkoliv objektivní smysl (Autor fotografie: Jiří Jetmar)

Druhou možností nezaměnitelné identifikace jedince je označení pomocí fotografie spodní části krunýře (plastronu). I tato technika má určitá rizika, o kterých je třeba se zmínit. Ukážeme si sérii čtyř fotografií vývoje plastronu prospívající želvy žlutohnědé ve věku 0, 2, 4 a 6 měsíců.

Na fotografiích je vidět rychlý vývoj černé kresby na jednotlivých štítcích. Zprvu nevýrazné body postupně zakrývají převážnou část plastronu. I když lze časové změny na této sérii dobře sledovat, rozdíl už mezi druhou a čtvrtou fotografií je velmi nápadný a mohl by být důvodem zpochybnění původu jedince.

Nyní se však zaměříme na nasedání jednotlivých štítků.

Tu je nyní situace již daleko stabilnější. Všimněte si rozdíl v poloze jednotlivých štítků podél hlavního švu, které se prakticky nemění. Pouze u čerstvě vylíhlého mláděte není díky jizvě po žloudkovém vaku poloha štítků ještě plně stabilizována.

A jaký je rozdíl mezi různými jedinci? Jako příklad jsem vybral dva stejně staré exempláře z jediné snůšky (pravděpodobně i stejného pohlaví), kteří prokazatelně pocházejí od stejných rodičů (možnost vícenásobného oplodnění samice jinými samci byla vyloučena).

Na fotografiích jsou vyznačena rozdílná místa v nasedání štítků, kterých je v tomto případě jasně patrných minimálně pět. Spolu s odchylkami v kresbě jsou tyto markanty natolik průkazné a pro každého jedince unikátní, že prakticky nelze najít jedince totožné.

Stejná situace je i u želvy zelenavé (Testudo hermanni). Na sérii fotografií je ukázán rychle rostoucí jedinec ve věku 2, 4 a 6 měsíců.

Na fotografiích jsou zelenou barvou označeny změny ve vybarvení jedince. Na druhou stranu je pak možné sledovat (oranžový kroužek) neměnné specifické nasedání štítků.

Porovnáme-li opět dva jedince stejných rodičů, jsou vidět nejen znaky ve tvaru krunýře (jedná se pravděpodobně o jiná pohlaví, i když to v tomto věku nelze s určitostí říci), v rozdílné kresbě, ale především odchylky v nasedání jednotlivých štítků plastronu.

Pro důkladné porovnání jedinců je třeba na fotografie kliknout a zvětšit si je do originální velikosti. Teprve pak jednotlivé rozdíly dobře vyniknou. U příbuzensky vzdálenějších jedinců jsou uvedené odchylky ještě mnohem větší. Popis jedince fotografií plastronu proto splňuje jedinečnost identifikace velmi dobře i přesto, že kresba stabilní nezůstává. Je však třeba mít k dispozici kvalitní fotografii.
A teď trocha matematiky: pokud budeme sledovat vzájemný kontakt štítků podél hlavního švu, mohou se postranní švy mezi štítky na levé i pravé straně buď vzájemně dotýkat nebo být mírně posunuty jedním či druhým směrem. Každý šev může proto matematicky nabývat tří stavů. Pět takových spojení pak teoreticky umožňuje celkem 243 kombinací. Pokud zohledníme ještě některé markanty v kresbě, nasedání dalších štítků, velikost jedince atd. lze záměrně zaměnit želvu s jinými doklady jen velmi, velmi obtížně, pokud je to vůbec možné.

Součástí „Bílého i Žlutého papíru“ vždy musí být i identifikátor jedince, tedy číslo čipu nebo fotografie plastronu, která je ze zadní strany opatřena razítkem, datem a podpisem úředníka. Starší „Bílé papíry“ jsou často označeny jen malou fotografií mizerné kvality, z čehož pramení značná nedůvěra v tento způsob značení želv. Z uvedeného vyplývá, že pokud se o chov a odchov želv vážně zajímáte, neměli byste fotografování zvířete podcenit. Úřední fotografie na musí být co nejostřejší, protože musí zachytit co možná nejvíce odchylek růstu jedince. Minimální velikost fotografie splňující tyto parametry je 9 x 13 cm, optimální pak 10 x 15 cm při rozlišení minimálně 200 DPI a ostré kresbě. Plastron zvířete musí vyplňovat alespoň 80 % plochy fotografie, přičemž hlava a nohy jsou v tomto případě její nepodstatnou součástí. Součástí fotografie musí být čitelné měřítko, nejlépe ještě doplněné vhodným podkladem – milimetrovým papírem, který umožňuje odečíst přesné rozměry zvířete.
I když to prováděcí předpisy nevyžadují, ve vlastním zájmu může chovatel vyfotografovat a zaregistrovat i svrchní část krunýře (karapax), kde se mohou nalézat další jedinečné identifikační znaky zvířete. Fotografie mají pak ještě větší výpovědní hodnotu a v případě nezaměnitelných markantů se nemusejí často nebo dokonce vůbec v průběhu života jedince vyměňovat.

Určité procento želv má již od vylíhnutí některé štítky karapaxu rozdělené nebo nepravidelně rostlé. Tento znak se zachovává po celou dobu života želvy a je skutečně nezaměnitelným identifikátorem každého takového jedince.


Je vhodné si u mladých jedinců pořídit i vlastní archivní fotografii plastronu nebo fotografie obou částí krunýře jednou za čtvrt roku, u dospívajících jednou za půl roku a u dospělých jedinců, kdy se parametry zvířete už tolik nemění, jednou za 1-2 roky. Takto budete mít spolehlivě zaručenu možnost snadného prokázání identifikace jedince i bez nutnosti čipování. Z výše uvedených ukázek je však zřejmé, že i po delší době je možné identifikovat jedince podle kvalitní fotografie s téměř 100 % pravděpodobností.
Některé krajské úřady čipování želv vyžadují. V případě, že budete vyzváni k čipování zvířete, nezbývá, než tuto povinnost buď splnit nebo si vyžádat veterinární potvrzení, že toto zvíře nemůže být z uvedených důvodů čipováno.

Fotografie plastronu čtyř přibližně stejně starých samců želvy zelenavé (stáří kolem 15 let) z jediné lokality ve východním Bulharsku ukazuje nejen značné rozdíly ve vybarvení uvnitř jediné populace tohoto druhu, ale i významné rozdíly ve tvaru krunýře a nasedání štítků.

Pokud tedy želvu kupujete od jiného majitele, zkontrolujte si nejen zdravotní stav zvířete, ale také veškeré doklady a jejich pravost. Zvíře musí mít „Bílý i Žlutý papír“, na němž je při koupi vyznačeno datum prodeje a nový vlastník. Součástí každého dokladu je co nejpodrobnější fotografie plastronu zvířete, která se MUSÍ shodovat s kresbou plastronu a nasedáním štítků u zakoupeného jedince. Součástí každého dokladu je fotografie, která MUSÍ být ze zadní strany opatřena razítkem, datem a podpisem úředníka, který doklad vydal. Při zakoupení jedince si vyžádejte doklad o prodeji nebo jiný doklad o nabytí jedince od prodejce. Jedině tak se vyhnete dalším problémům a získáte jistotu, že kupujete zvíře legálně nabyté, odchované v zajetí.
Po zakoupení želvy máte 14 dnů na to, abyste ji nechali zaregistrovat na své jméno na odboru životního prostředí krajského úřadu nebo správy chráněné krajinné oblasti, kde bydlíte. Současně má původní majitel želvy (prodejce) povinnost do 14 dnů nahlásit svému krajskému úřadu jméno a adresu toho, kdo si želvu od něj koupil. To vše lze provést buď osobně nebo zasláním „Žlutého a bílého papíru“ poštou (to je praktické zejména pro lidi bydlící daleko od krajských měst). Je naprosto nezbytné přeregistraci provést a dobu nutnou k registraci nepropást, protože jinak vám hrozí značné riziko postihu – koupě želvy se o vás prostě ví a dříve či později budou tyto informace databázově propojeny!

Závěrem lze tedy shrnout, že pořízení kvalitní fotodokumentace, a to i nad rámec legislativou stanovených povinností, je v zájmu každého majitele želv, který chce zvířata nejen chovat, ale také odchovávat. Fotograficky dokumentovaný jedinec je za předpokladu precizního vyhotovení a zpracování fotografií identifikovatelný dokonce lépe, účinněji a trvaleji než pomocí čipového implantátu.